Porážka českých stavů v bitvě na Bílé Hoře roku 1620 znamenala zásadní zvrat v historii země. Jedním z následků bylo i zavedené katolické víry jako jediného povoleného vyznání v zemi. Pro zemi, kde okolo 90% obyvatel bylo nekatolických, to byla katastrofa. Pro spásu své duše proto řada z nich volila raději emigraci. Šlechtici a měšťané mohli odejít svobodně. Poddaní museli konvertovat ke katolické víře, nebo odejít tajně pod hrozbou trestu. To byl i osud evangelíků v Širokém Dole. Mnoho evangelíků doufalo, že budou moci snad někdy svoji vírů vyznávat veřejně a do té doby budou svoji pravou víru skrývat. Oporou jim byli exulanté, kteří se z ciziny vraceli tajně zpět do Čech, aby povzbudili své souvěrce a dodali jim pevnosti ve víře. Na rychtě v Širokém Dole panství Poličky u Mřeňů měli dokonce vybudovanou skrýš, kde se mohli predikanté (laičtí kněží) skrývat. Kromě povzbuzení slovem přinášeli predikanté z ciziny též zakázanou evangelickou literaturu a zpěvníky. Zpět se často nevraceli sami. Šli s nimi ti, kteří se duševně trýznili pro přetvářku ve víře, nebo byli odhaleni a vrchností za svoji víru trestáni.

    Do Širocka docházeli tajně predikanti z Uher (Slovenska), ze Saska a Lužice (od Třicetileté války připojené k Sasku). Ze 17. století nemáme o emigraci ze Širocka žádných zpráv. Na počátku 18. století tajně utekl do Uherské Skalice sedlák z č. 11. Vít Květenský s rodinou (1715). V roce 1718 došlo k prozrazení sedláka z č. 3. Václava Květenského. Společně s manželkou a sedlákem Tomášem Novákem z Lubné byli označeni za heretiky. Ačkoliv neznáme detaily tohoto prozrazení, můžeme předpokládat, že byli všichni vězněni a biti. Museli složit vyznání katolické víry, bez nějž by nebyli z vězení propuštěni. Kruté zacházení pak přimělo mnohé k emigraci. Utekla tak i rodina Václava Květenského a Tomáše Nováka z Lubné.

    Emigrace pro víru ze Širocka byla spíše individuální záležitostí a nikdy nedosáhla větších rozměrů. Jinde se však utíkalo po desítkách osob jako třeba v sousední Lubné. V roce 1731 utekl do Lužice s predikantem Václavem Šudomou Jan Jílek (1710-1780). Pocházel z Lubné z rodiny Jana Jílka (1679-1719). Maminka Veronika (1683-1757) byla dcerou rychtáře v Širokém Dole strany Poličky Michala Mřeně jinak Štěpánka (1653-1721). Za života otce Jana Jílka se v rodině udržovalo tajně evangelické vyznání. V roce 1719 zemřel Janův otec Jan Jílek, o dva roky později děda Michal Mřeň a v roce 1725 i děda Michal Jílek (1651-1725), u kterého se Jan Jílek učil krejčím. Dostal se pak k jinému krejčovskému mistru v Lubné, který s žádným náboženstvím mnoho neměl. V roce 1730 se pak se svým bratrancem vydal na katolické procesí do Brna. Pouť však nesplnila jeho očekávání. Když pak šil u jednoho sedláka, a ten mu promluvil do duše, po krátkém čase emigroval.

    Jan Jílek se pak několikrát vrátil a pokaždé někoho odvedl. Často jej doprovázel Jiřík Vostrý. Na jaře 1732 se vrátil Jílek pošesté společně s Vostrým pro smluvenou skupinu 20 osob. Jiřík Vostrý mu pomohl odvést dvě ženy s dětmi k horám a pak se vracel pro Jakuba Kladiva z Desné. Byl však chycen kaplanem Matyášem Prentzem z Dolního Újezda v době služeb Božích u Mladočova a odsouzen k doživotnímu žaláři na hradě Špilberku. Jan Jílek odvedl 19 osob.

    Mezi těmi, které Jílek odvedl, byli i manželé Krejčí. Tomáš Krejčí (1693-1764) byl chalupníkem v Lubné. Jeho manželka Anna (1705-1773) však pocházela ze Širokého Dolu, z rodiny tajného evangelíka a chalupníka v č. 69. Jana Mřeně. V roce 1740 vypukla I. Slezská válka mezi Rakouskem a Pruskem. Od konce roku 1741 až do května 1742 ležela v Litomyšli Pruská armáda. Tehdy přišel do Širokého Dolu Jiřík Vostrý. Ten, který byl roku 1732 chycen, odsouzen k doživotnímu žaláři na Špilberku. Odsud byl však vydán své vrchnosti na práci při přestavbě broumovského kláštera. Podařilo se mu však v roce 1735 utéci. Roku 1742 se do Čech vrátil, aby odvedl další do emigrace. Ze Širokého Dolu s ním odešel 26ti letý Václav Mřeň (1715-1784), bratr Anny Krejčí uprchlé roku 1732, a děti Jana Purkrábka (*1685): 25ti letý Pavel (1716-1768), 21ti letá Mariana (1720-1758) a teprve 14ti letý Václav (1727-1800).

    Purkrábkovi byli poddaní k Litomyšli. Do Širokého Dolu přišli z Újezda na konci 17. století. V rodině se držela tajně evangelická víra. Již v roce 1734 utekla do Gerlachsheimu v Saské Lužici tehdy 21 letá dcera Kateřina Purkrábková (1712-1765). Rodiče však s jejím útěkem nesouhlasili. Měli strach, že je pak bude vrchnost pronásledovat. Kateřině pobrali a zamkli šaty. Když pak jednu noc šla spát na strop a myslela, že již rodiče spí, spustila se ze stropu na násep. Otec jí však slyšel, chtěl za ní vyběhnout, ale Kateřina rychle zatarasila dveře. Běžela pak do sousední vesnice a otec se zpožděním za ní. V sousední vesnici narazila na Jiříka Nešpora, který právě tu noc přišel ze Saska. Ten ji pak odvedl do Gerlachsheimu. Otec se pak skutečně dočkal pronásledování od vrchnosti, což jej asi v roce 1738 přivedlo k emigraci do Uher. Do Čech se pak pro rodinu vrátil, ale ta neměli chuť do Uher odejít. Až teprve po smrti matky využili sourozenci Purkrábkovi příležitosti a roku 1742 odešli za svojí sestrou do Českého Rixdorfu u Berlína.

    Na počátku 30let 18. století mířila emigrace z Litomyšlska a Lanškrounska do hornolužického Gerlachsheimu (dnes Grabiszyce Dolne v Polsku) kousek za hranicí Frýdlantského výběžku. V roce 1729 zde gerlachsheimská vrchnost Chrisoph Ernst Gernsdorf povolal českého katechetu Augustina Schulze a založil pro exulanty zvláštní kolonii Carlsdorf (Karlov). V říjnu 1732, poté co se saský kurfiřt stal katolíkem, byl vydán zákaz přijímání exulantů. Gerlachsheimská vrchnost však nové osadníky dále ráda přijímala. V roce 1732 bydlelo v Gerlachsheimu 125 českých exulantů. Třináct rodin se živilo zemědělstvím, ostatní nádenickou prací a předením. Všeobecně však panovala v Gerlachsheimu, ale i jiných centrech české emigrace, velká bída. Tu se obětavému katechetovi Augustinu Sedláčkovi dařilo překonávat i díky ochotným dárcům ze vzdálených míst a zemí. Exulanti ač hmotně strádající byli šťastnými posluchači biblických výkladů a v jejich sboru vládla přísná kázeň. Exulanti z Gerlachsheimu prováděli časté výpravy do Čech, odkud přiváděli další své souvěrce.

    V dubnu 1736 přišlo do Gerlachsheimu najednou sedmdesát osob z Čermné na Lanškrounském panství. Další z téže vsi přišli v říjnu téhož roku. Lanškrounská vrchnost kníže Lichtenštejn si neváhal stěžovat saskému kurfiřtovi. Ten nařídil vyšetření celého případu. V Gerlachsheimu se o chystaném vyšetřování dozvěděli včas a z obavy před vrácením na Lichtenštejnský statek se v čele s kazatelem Schulzem rozhodli Gerlachsheim i saskou Lužici opustit a odejít do pruského Berlína. Náhlý odchod většiny exulantů však popudil vrchnost v Gerlachsheimu. Ta žádala od zbylých Čechů náhradu. Tu však neměli nouzí trpící Češi z čeho dát a tak je Gersdorf nechal vsadit do vězení. Kazatel Schulz pak hledal pomoc u různých dobrodinců a sám se zadlužil, aby české kolonisty z vězení dostal. To se mu povedlo a všichni čeští osadníci pak Gerlachsheimské panství opustili. Na jaře 1737 tak přešlo z Gerlachsheimu do Berlína více než 400 českých exulantů.

    Češi se v Berlíně začali rozptýleně usazovat již v 17. století. Ke vzniku české kolonie však došlo až v 1. polovině 18. století. V roce 1732 se čeští exulanti v lužickém Großhennersdorfu dostali do konfliktu se zdejší vrchností paní Jindřiškou z Gersdorfu. Ta se dokonce pokusila zatknout jejich kazatele Liberdu. Češi se nejprve chtěli přesunout do sousedního Herrnhutu, kde byla kolonie Moravských bratří založená roku 1722. Společně s nově příchozími uprchlíky z potlačené vzpoury na Opočensku jich však bylo moc a ani vrchnost v Herrnhutu si s nimi nevěděla rady. Herrnhut byl exulanty zcela přeplněn, mnozí z nich spali na ulici a blížila se zima. 10. 10. 1732 vyrazili Češi v počtu asi 500 otrhaných a zubožených osob do Berlína. Pruský král Fridrich Wilhelm I. měl ale již mnoho starostí s 20 000 vypovězenými salcburskými luterány, které musel před zimou někde usadit. Zakázal tedy Čechům vstup do země. Češi se v zoufalé situaci rozdělili do menších skupin přicházejících do Berlína tajně. Vzrůstající počet Čechů nemohl ujít králově pozornosti. Přes počáteční neochotu se postupně pruský král stal dobrodincem českých emigrantů. Podporoval českou kolonii ve Vilémově ulici v Berlíně a v roce 1737 založil za hranicemi tehdejšího města kolonii Český Rixdorf.

    Během několika let se z některých českých polonahých a otrhaných exulantů stali v Berlíně úspěšní fabrikanti, zatímco jiné setrvávali v bídě. Vedle sociálních problémů trpěli však Češi v Berlíně zejména duchovní nejednotností. Část se snažila přizpůsobit novému prostředí a začlenit českou církev do luterské církve. Část se snažila navázat styky s pokračovatelkou původní Jednoty bratrské v Polském Lešně. Polská Jednota bratrská byla ochotna pojmout exulantský sbor v Berlíně do svého svazku. Vyslala do Berlína i svého kazatele Jana Theofila Elsnera. V Berlíně tak byl vytvořen český reformovaný sbor. Spolupráce však byla přerušena z vůle polské Jednoty bratrské. Ta se totiž obávala od roku 1751 tvrdých postihů ze strany polského krále za zakázanou spolupráci s českými „husity“. A nakonec třetí skupinou byli Češi, kteří se hlásili ke sboru obnovené jednoty Moravských bratří se sídlem v Herrnhutu. V roce 1747 bylo mezi českými exulanty v Berlíně a Rixdorfu 108 rodin luterských, 129 reformovaných a 179 hernnhutských. Mezi těmito sbory docházelo často k třenicím, které musel řešit i pruský král.

    Exulanté z Litomyšlska se vesměs přidružili k obnovené Jednotě bratrské. Velký vliv na to měl kazatel Schulz, který nejpozději roku 1735 zaváděl již v Gerlachsheimu řády podle herrnhutského vzoru. Sám Schulz si přál však být součástí luterské církve a té byl věrný až do své smrti. Sbor obnovené jednoty bratrské v Berlíně tak od roku 1744 vedl Nicolaus Andreas Jäschke, Němec původem z moravského Kravařska.

    Do sboru obnovené jednoty bratrské v Berlíně patřil i Václav Mřeň/Břeň/Brschen (1715-1784) ze Širokého Dolu. V Berlíně se oženil s Kateřinou Michalovou (1732-1773) z Horky u Litomyšle, se kterou do emigrace odešli její rodiče v roce 1734. Od roku 1752 byli přijati do bratrského sboru. Václav Břeň se živil v Berlíně tkalcovstvím. Měl tři děti, z nichž Daniel Gottlieb Brschen se vyučil tiskařem kartounu.

    Ze sourozenců Purkrábkových nejstarší Kateřina (1712-1765) žila v Českém Rixdorfu u Berlína. Vdala se nejprve v roce 1738 za Matěje Perštejna. Po jeho smrti v roce 1740 se provdala podruhé za Jana Kopeckého (1708-1791). Znali se již z mládí. Jan Kopecký pocházel také z Širokého Dolu. Narodil se v Širokém Dole 63. jako syn sedláka Ondřeje Kopeckého. V mládí ke Kopeckým domů přišli bratři z Gerlachsheimu a jejich učení Jana zaujalo. V roce 1728 varoval jiné, kteří se chystali odejít z Čech a měli být příštího dne dáni do vězení. Prozradilo se to a do vězení byl dán Jan Kopecký. Ve vězení seděl dva týdny a byl tvrdě zbit. Po učinění vyznání katolické víry byl propuštěn. Chtěl poté z Čech odejít, ale neviděl k tomu možnost. Sloužil pak na faře, ale byl opět vržen do vězení. Na záruku byl propuštěn a po dalších 5 týdnech odešel v roce 1736 do Gerlachsheimu. Společně s ostatními pak odešel v roce 1737 do Berlína. Zde patřil mezi první osadníky v Českém Rixdorfu. Zde se oženil s Alžbětou Urbanovou (1715-1740). Když ta zemřela, vstoupil do druhého manželství s Kateřinou Pulkrábkovou. S ní se mu narodilo osum dětí. Jen tři dcery se však dožily dospělosti. Ve svém domě vybudoval Jan Kopecký pod střechou byt pro kazatele Schulze. V roce 1746 se však přiklonil k bratrskému sboru.

    Pavel Purkrábek (Pulkrábek/Bulkrabie/Burggraf) (1716-1768) se po příchodu do Českého Rixdorfu věnoval nejprve ševcovství, kterému se vyučil v Čechách. Poté se ale naučil tkalcovství. V roce 1747 se oženil s Kateřinou Maršovou a přichytil se bratrského sboru. Do něj byl i s manželkou přijat v únoru 1753.

    Marie Purkrábková (1720-1758) se v Českém Rixdorfu přidržela také bratrského sboru. Zůstala svobodná. Roku 1745 se přestěhovala k svobodným sestrám do Berlína. Roku 1747 se stala představenou světnice, roku 1748 byla pomocnicí při kůru Dorotky Pitmannové. 25. 3. 1754 stála při založení modlitebnického kůru. 6. 12. 1754 pak dostala učednický úřad. Zemřela v nemoci 11. 2. 1758.

    Václav Purkrábek (1727-1800) se přidržel také bratrského sboru. V Českém Rixdorfu žil nejprve v domu svobodných bratří. V roce 1752 se však oženil s Alžbětou Felixovou (1717-1766) původem z Černilova. Po její smrti se oženil podruhé s Marií Kovářovou (1734-1799) rodem z Heršpic.

Poslední editace: 2.12. 2019

Zpět na hlavní stranu.