Lubenští sousedé při selské vzpouře 1680
V roce 1678 vypukla morová epidemie na Balkáně. Ještě ten rok se se rozšířila do Uher a o rok později i do Vídně. Ačkoliv se císař Leopold I. pokusil o zavedení preventivních opatření, výsledky nebyly uspokojivé. Jen v září 1679 zemřelo na mor ve Vídni 16 744 osob. Nejjistější prevencí před morem tak bylo před ním utéct. Utekl před ním i císař Leopold I. a 23. 9. 1679 se přesunul do Prahy. Přítomnost císaře v Čechách vybudila podané, aby se ozvali proti zhoršujícím se životním podmínkám k samotnému císaři. Již v listopadu 1679 podali k císaři petici poddaní z Frýdlantska a po nich hned Liberečtí. Z tehdejšího Boleslavského kraje se kvas nepokoje začal rychle šířit i do dalších krajů. Od března 1680 se na dalším postupu začínají domlouvat i poddaní na panství Litomyšl. 6. 4. 1680 přichází první delegace poddaných sedláků z Litomyšlska za hrabětem Trautmansdorfem pobývajícím v té době v Praze. Hrabě je však odbyl. Sedláci rokují dále a posílají druhou delegaci k hraběti. Výsledek je však stejný a mezi sedláky začínají být čím dál tím více slyšet radikální názory. 23. 4. 1680 se poddaní z panství Litomyšl scházejí opět v Litomyšli v hospodě u Morejnů. Zde se roznětkou stalo zadržení několika sedláků pro výtržnost. Ještě v noci zapálí poddaní panský dvůr v Litrbaších (dnešní Čistá). Lukáš Pakosta, který u Morejnů nebyl, ale byl v té době v Litomyšli, kde se o událostech u Morejnů dozvěděl, se vrátil v noci domů do Horního Újezda a ztropil povyk. Z Horního Újezda se pak zpráva šíří jako blesk do okolních vsí. Druhý den vzplanul Fridrichův dvůr a masa poddaných ozbrojených vším, co bylo po ruce, míří k Litomyšli. K té část z nich dorazila po polední. Měšťané však, sami vrchnost nad dvanácti vesnicemi, nechali zavřít městské brány. Povstalci se pak stáhli na návrší nad rybníkem Košířem a dvorem Pernštejnem až k Šibeničnímu vrchu, kde přenocovali. Situaci uklidnil až druhý den hejtman panství Světelský. Nechal propustit zajaté vězně a přijel vyjednávat mezi vzbouřené sedláky. Rozdal jim tři sudy piva a slíbil o jejich požadavcích jednat s hrabětem. To sedláky uklidnilo a rozešli se domů. Nedlouho poté byli však mnozí z nich zatčeni a vězněni v Litomyšli a Chrudimi. 12. 7. 1680 ustanovil císař vyšetřovací komisi, která 13. 8. 1680 poslala na smrt 4 muže a dalších 24 čekala práce v okovech v rozmezí 1-3 roků.
Selské vzpoury se účastnili i sousedé z Lubné. Schůzí sedláků před vypuknutím povstání se účastnili zpravidla rychtáři. Snad jím tehdy v Lubné byl stále Adam Frýdl (1621-1689). Ač sám měl s vrchností špatné zkušenosti, nebyl nijak radikální a spíše se držel stranou. Týž byl hned při prvním zasedáním vyšetřovací komise 28. 7. 1680 společně s ostatními rychtáři vyslýchán, ale nic neřekl. Kromě rychtáře byl 9 8. 1680 z Lubné vyslýchán 35letý chalupník z Lubné 34. Jiřík Rejnsa. Z jeho výpovědi se dozvídáme o zapojení lubenských do vzpoury: „…když přišli do naší vsi z Horního Aujezda, pořádník se sekyrou šel k rychtáři a pravil jemu: Máš-li ty rychtáři všechny sousedy pohotově? On se ho zeptal nač je to a k čemu je to, však ten nic nezpůsobyti on odpověděl: Naši sousedé tobě vzkazují, aby se svými sousedy hned šel mezi ně. Nepůjdete-li, přijdou sem všichni, a co se vám stane, to uhlídáte. Na to jsme všichni šli a měli jsme jeden mušket a jeden ručnici, ostatek vidle a jiné přípravy.“ Lubná tehdy měla 45 hospodářů a 10 chalupníků. Kdyby každý hospodář vzal svého syna nebo pohůnka, vypravilo se tak toho dne do pole z Lubné nejméně okolo 80 mužů, pravděpodobně však více. Jiřík Rejnsa byl předvolán, protože s sebou nesl halapartnu, o kterou však přišel: „Přinesl jsem ji k Vosíku a právě šli Němci od Litrbach též k Vosíku a Jan Zedník jinak Černý Uher pravil mě: Zaveď trochu tu chasu do pole, aby jí pan hejtman uhlídal. Já jsem pravil, já jsem nikdy přitom nebyl a tím zacházeti neumím, on Jan Černý Uher zase pravil: Nu když ty s tím zacházeti neumíš, dej mě ji sem, já je tam zavedu. A já ji jemu dal, totiž Janovi Černýmu a on mě dal obušek, a vzavší Jan Černý tu halapartnu, chodil mezi námi, a před námi a nám rozkazoval, a vartu osazoval.“ Uher tuto příhodu při výslechu popsal trochu jinak: „… Přišli ke mně rychtářové, totiž Bučínský, Hrušovský, Javornický, Vosický, Dolnoújezdský a hned na mne udeřili, abych ten lid commendiroval. Já pravil, že nebudu, že by mně neposlouchal takový lid. Oni pak vzali jednomu krejčímu z Lubnýho kurtzgewehr a dali mně ho do rukou, než nemohu se pamatovati, který rychtář mně ho do ruky dal. Potom jsme hned táhli k Fridrichovu dvoru…“ Jan Černý byl pak podroben křížovému výslechu s Jiříkem Rejnsou. Zatímco Jan Černý se bránil tím, že si již nic nepamatuje, Rejnsa jej usvědčoval, že mu sám z rukou halapartnu vytrhl a tuto svoji výpověď stvrdil i přísahou. Není důvod pochybovat o tom, že mluvil pravdu. Svojí výpovědí však Janu Černému přitížil a ten se pak stal jedním z potrestaných za vzpouru. 13. 8. 1680 byla Janu Černému sražena hlava katovým mečem. Jeho tělo pak bylo naloženo na kolo a zdviženo do povětří. Jiřík Rejnsa, ani nikdo jiný z lubenských, nebyl trestán.
Účast lubenských na povstání byla součástí širšího selského odporu proti neuspokojivým životním podmínkám a vrchnostenskému útlaku. Ač na Litomyšlsku vzplanulo velmi krátce, bylo krutě potlačeno pro výstrahu všem ostatním. Trvalo však dalších sto let, než se poddaní zbavili nevolnictví a dalších skoro sto sedmdesát let, než se zbavili poddanství.
Napsáno pro Lubenský zpravodaj