V roce 1718 sběhl z gruntu v Lubné Tomáš Novák i se ženou a dvěma dětmi. Byl to pravděpodobně ojedinělý případ. O organizovaný útěk tajných evangelíků z Lubné se postaral až na přelomu roku 1731/32 Jan Jílek.

Jan Jílek se narodil se 4.5.1710 v Nové vsi u Sv.Kateřiny, osadě přináležející k Lubné. Jílkovi pocházeli původem ze Stříteže a velká část jejich rodu se držela tajné evangelické víry. Dědeček Jana Jílka byl dokonce nějaký čas zástupným rychtářem ve Stříteži. Zde se také narodil 17.11.1679 Janův otec Jan Jílek. Když byla vrchnosti na počátku 18.století založena Nová ves u Sv.Kateřiny, v rozmezí let 1706 a 1708 se sem přestěhovali i Jílkovi. Zůstali zde něco přes deset let. Po vánocích 1718 se Jílkovi přestěhovali do Lubné, protože na samotě je ohrožovali vlci. Jílkovým dvouletou jalovici malý kus od chalupy chytili, v půli přetrhli a zadní půli odtáhli do lesa. Jednomu ze sousedů, Václavu Ševcovi, jeho dceru Marianu 17.9.1717 starou 9 let, když dobytek v lese pásla, vlci také chytili, od nohou až do pasu sežrali a kus prsou, ruce a hlavu druhý den v lese nalezli. Farář pak za její duši celebroval v kostele v Širokém Dole mši svatou. Vlci by napadli i mladého Jana Jílka, kdyby je jeho otec velkou železnou tyčkou nezahnal. Otec Jana Jílka Jan, byl tajný evangelík a s láskou čítal zakázané evangelické knihy. Brzy po přestěhování 14.2.1719 však zemřel. Jan pak sloužil u sedláků a jak sám píše: „jako žebrácké dítě mezi lidmi se protloukal“. Potom jej vzal dědeček, krejčí, do učení, ale sotva po půl roce zemřel a Jan se doučil u jiného mistra. V roce 1730 absolvoval pouť s několika katolíky na Moravu, ale cesta jej duchovně nenaplnila. Do srdce mu pak promluvil sedlák Jan Mřeň ze Širokého Dolu, ke kterému chodili predikanti ze Saska: „Pak jsem po nějakém čase nenadále k jednomu sedláku na dílo pozván byl a celý týhoden jsem tam šil… Poslední pak ten den… tu (sedlák) začal: jak bývalo o starých časích, jak knihy mívali, jak se shromažďovali, čítali si a zpívali, a jak jim při tom dobře bývalo a pravil: „Holečku, my jsme také měli Biblí svatou a také kancionál vydání Jana Husa.“ Jak to pověděl, tak začal plakat, že mu z očí slzy pořád na stůl kapaly a ještě řekl, když jim to jezovita vzal, že on teskliv po tom byl, že nemohl doma pod střechou obstát..“. A tak když v roce 1731 přišel do Lubné ze Saska tajně Václav Šudoma, Jan Jílek s ním odešel 8.9.1731 do emigrace. Usadil se v české exulantské kolonii v saském Gerlachsheimu, kam z Lubné dorazili čtvrtý den. Uvědomíme-li si, že vzdálenost mezi Lubnou a Gerlachsheimem může být okolo 220 km, pak za jediný den respektive noc ušli průměrně neuvěřitelných 55 km. I přes tuto vdzálenost se Jan Jílek brzy začal do Čech a do Lubné vracet, protože přál své matce, bratrům a sestrám. Na 20 se jich pak smluvilo, že z jara spolu odejdou. Jan Jílek se na podzim 1731 několikrát ještě vrátil a pokaždé někoho odvedl. Nechodil sám, často jej doprovázel Jiřík Vostrý . Na podzim 1731 odvedl Jiřík Vostrý z Lubné sedláka Jiříka Nešpora řečeného Krejsa s manželkou a dvěma dítky. Odvedl je do Hennersdorfa míli od Žitavy. Grunt Nešporův pak převzal 20.12.1731 Matěj Němeček.

Na jaře 1732 se vrátil Jan Jílek pošesté společně s Jiříkem Vostrým pro smluvenou skupinu 20 osob. Jiřík Vostrý mu pomohl odvést dvě ženy s dětmi k horám a pak se vracel pro Jakuba Kladiva z Desné. Byl však chycen kaplanem Matyášem Prentzem z Dolního Újezda v době služeb Božích u Mladočova a odsouzen k doživotnímu žaláři na hradě Špilberku.

Se smluvenými dvaceti se Jan Jílek sešel a jedné noci je odvedl. Tehdejšímu faráři Ondřejovi Fr.Kryštofovi napsal na místě vzkaz, kde mu sdělil příčinu odchodu – jen pro svědomí.

Dle Jílkovo pamětí dvě rodiny pak šly jinou cestou s jinými a sám Jan Jílek vedl deset osob. Do Gerlachsheimu přišli o posledním velikonočním svátku, tj. pravděpodobně 14.4.1732. Farář P.Ondřej Fr.Kryštof oznámil odpadnutí 19 poddaných od pravé víry hraběti Fr.V.Trautmannsdorfovi 20.4.1732.

Podle archivních pramenů lze sestavit seznam poddaných, které Jan Jílek tehdy odvedl. Předně to byla jeho nejbližší rodina – maminka Veruna (1683-1757), sestry Mariana (1706-1765), Kateřina *1712 a Judita (1714-1783), bratři Pavel (1708-1762), Karel (1717-1773) a Jakub (1718-1784). Sestra Mariana byla v té době již provdaná za Františka Juzu. Jejich první děťátko Mariana se narodila a zemřelo v roce 1729. Z roku 1730 však měli ročního Františka. František Juza byl tesař. Od roku 1729 držel v Lubné chalupu od máteře v hodnotě 30 kop. Po jeho zběhnutí prodala vrchnost chalupu 27.5.1732 Jakubu Večeřovi za 50 kop grošů. Po Juzovi zůstal dluh kontribuce a neodvedená roboty. Po svém útěku se Juza vrátil, aby odvedl další. Celkem tedy Jan Jílek vedl svoji širší rodinu o 9 členech.

Jílek odvedl i dceru sedláka Jana Mřeně, který mu před časem promluvil do duše, Annu i s jejím manželem Tomášem Krejčím. Tomáš Krejčí držel v Lubné chalupu s kouskem pole v hodnotě 60 kop grošů. Chalupu po jeho zběhnutí do Saska prodala vrchnost 10.5.1732 Jakubu Dvořákovi.

Dalším zběhlým byl sedlák Marek Jílek. Jeho otec Marek byl bratrancem otce Jana Jílka. Zatímco Jiřík Nešpor s manželkou zběhl zanechav po sobě grunt nezaopatřený, jinak se zachoval Marek Jílek. V Lubné držel od roku 1720 selskou živnost od Matouše Jiruše s 18 strychy orných polí v hodnotě 220 kop grošů. 4.3.1732 prodal Marek Jílek grunt švagrovi Matěji Benešovi a nechal si vyplatit 110 kop grošů v hotovosti. S touto částkou pak společně se svoji manželkou Kateřinou a 7 dětmi utekl do Görlicenu. Celkem tedy 9 osob. Z matričních záznamů známe jména pouze 4 dětí: Anna *1719. Mikuláš *1721, Matěj *1725 a Mariana *1729. Utekl s nimi pravděpodobně i některý z bratrů manželky Kateřiny, neboť mezi emigranty je uváděn i Holubík a otec Kateřiny Ondřej Holubík zemřel 20.8.1730. Ondřej Holubík si dříve na svůj náklad vystavěl v Lubné obecní chalupu v hodnotě 60 kop grošů. Podle gruntovního zápisu měl mít Marek Jílek na chalupě díl své manželky. Podíl Marka Jílka ve výši 20 kop grošů složil 29.11.1732 Matěj Beneš, zeť Ondřeje Holubíka, do vrchnostenského důchodu a za to mu byla chalupa připsána. Matěj Beneš pak upadl do podezření od vrchnosti, že o chystaném útěku Marka Jílka předem věděl a navíc, že je také bludné víry. V roce 1733 jej i jeho těhotnou manželku nechala vrchnost zmrskat, čehož následkem manželka Matěje Beneše Veronika potratila.

Stanislav Makovský se narodil 26.3.1680 v Březinách na panství města Poličky. Roku 1707 se však přiženil do Lubné a vystavěl chalupu v Nové vsi u Svaté Kateřiny. Do roku 1727 se mu narodilo 7 dětí. Tři z dětí mu zemřeli však na epidemii patrně nějaké z dětských nemocí v rozmezí 7 dnů od 30.5.1724 do 6.6.1724. 15.4.1730 koupil v Lubné zahradu od Matěje Votřela. Stejně jako Marek Jílek, i on útěk plánoval. Nepodařilo se mu však grunt prodat, ale i tak se snažil si našetřit alespoň nějaké peníze. Do Görlicenu však utekl bez manželky a bez dětí a už se pro ně nevrátil. Zbylá rodina pak byla úspěšně vystavena zvýšenému rekatolizačnímu úsilí. Šimon Večeře se narodil v Lubné. Od roku 1722 držel v Lubné zahradu o velikosti 10 strychů orné půdy v hodnotě 120 kop grošů. Mohl být věkově k Markovi Jílkovi. Oženil se v roce 1721 s Dorotou Rensovou také z Lubné. V rozmezí let 1722 až 1730 se mu narodily 4 děti. Dcera Lidmila však zemřela roku 1726 v roce života. Utekla pravděpodobně celá rodina, tj. celkem 5 osob. I Šimon Večeře z gruntu zběhl, aniž by jej prodal. Počátkem roku 1732 zaplatil ještě splátku z gruntu k záduší do Květné, ale pak se již vyhýbal zaplacení berně a robotě. Po útěku Šimona Večeře s manželkou na gruntě zůstal jeho bratr Václav Večeře v naději, že bude na gruntu hospodařit po bratru Šimonovi. Od vrchnosti byl však Václav Večeře v podezření z bludné víry a tak vrchnost grunt Večeřovým sebrala. 28.4.1732 jej přidělila Matěji Boštíkovi ze Zrnětína, kterého považovala za pevného v katolické víře. Je možné, že Václav Večeře následně také utekl, neboť v gruntovních zápisech je zmínka, že svůj podíl na gruntu prodal Matěji Boštíkovi a více se o něm nedozvídáme.

V roce 1733 je mezi emigranty z Lubné uveden Tomáš Dalibor. Patrně jeho otci Matěji Daliborovi poskytl poslední útěchu výše zmíněný Jiřík Vostrý.

Dále je mezi emigranty uveden Paclík. Jan Paclík měl v Lubné od roku 1706 chalupu. 4.9.1733 ji však prodal Martinu Fridlovi za 50 kop grošů. Není však jasné, zda-li se jedná o stejného Paclíka.

Výše uvedený přehled obsahuje 29 osob z Lubné, které v letech 1731-32 pro své svědomí odešli tajně do Saska. Je pravděpodobné, že ani tento výčet není úplný. Velkou část z nich odvedl Jan Jílek, který se tajně celkem 16x vydal zpátky do Čech, šířil česky psanou nekatolickou literaturu a organizoval odchody do exilu. 30.5.1733 však byl Jan Jílek zatčen a vězněn v Litomyšli. Odsud se mu podařilo 20.8.1735 při velkém požáru města utéci. 25.3.1737 se stal jedním z prvních kolonistů v nově založené exulantské osadě v Českém Rixdorfu (dnes součást Berlína). Jeho život zvěčnila Tereza Nováková v díle Jan Jílek.

Odchod části tajných evangelíků do emigrace nepochybně oslabil místní nekatolickou komunitu. I tak se po vydání tolerančního patentu v Lubné přihlásilo do 20.1.1782 za nekatolíky 69 osob. Společně s evangelíky z Borové, Bukoviny, Cerkytle, Sv.Kateřiny, Oldříše, Širokého Dolu a Stříteže vytvořili již v roce 1783 v Borové sbor čítající okolo 900 duší a již 14.6.1783 díky přičinění Františka Kováče ze sousedního sboru v Krouně obdrželi svého duchovního správce Daniela Mártona z Uher. Pobožnosti konali se po stodolách a soukromých příbytcích. Do 4.6.1784 pak počet evangelíků v Lubné vzrostl na 78. Lubná mohla mít v té době okolo 830 obyvatel, tj. za nekatolíky se přihlásilo ani ne 10% obyvatel. Jednalo se o 15 rodin: Jana Zavorala (čp.116.), Jana Kopeckého (čp.62.), Jiřího Kováře (čp.65.), Karla Patočky (čp.88.), Jana Flýdra, Matěje Víška (ten se však později i s manželkou vrátil k víře katolické), Pavla Mřeně, Jakuba Jílka (čp.158.), Matěje Krejčího (čp.58.), Jiřího Zavorala (čp.85.), Mikuláše Kopeckého (čp.84.), Jana Jany (čp.120.), Karla Kováře (čp.64), Václava Andrle a Martina Krejčího (čp.119.). Většina z nich potvrdila, že svoji víru mají po rodičích a to i jejich manželky. Znamená to, že minimálně v rámci tajné evangelické komunity udržovali nekatolíci mezi sebou styky a věděli, kdo je evangelík, kdo katolík a koho si mohou jejich potomci vzít za manžela/manželku.

Za modlitebnu si evangelíci v Lubné zvolili stavení Jiříka Zavorala, dnes č.85. na horním konci vsu u lesa. Jako krchov pro nekatolíky byl vybrán pozemek Martina Krejčího na hampese u obecního lesa. Vyznána byla víra Kristova, která byla v ráji vštípena, po celém světe od svatých apoštolů kázaná, kšaftem Krystovým stvrzená, pod lámáním chleba, pití kalicha Páně, beze všeho ujmutí a přidánků, podle konfese všichni helvéti. V Lubné se tak podrobyli oficiální přiznané konfesi. Nebylo zde beránků ani deistů. Od 19.4.1784 pak začal sbor stavět modlitebnu naproti kopci Štamberku v Borové a již dne 24.5.1784 byla vysvěcena. V roce 1801 pak bylo v Lubné hlášeno 55 osob helvetského vyznání a 16 bez náboženství – tak ovšem byli označováni i sektáři.