Nejstarší písemná obecní památka Lubné
Patrně nejstarší obecní písemnou památkou Lubné je Rychtářská kniha uložená dnes v Okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli ve fondu archiv obce Lubná pod signaturou kn. 1. Kniha má 91 listů. Jejím zakladatelem byl pravděpodobně Šimon Zindulka (1666-1735), od roku 1694 sedlák v čp. 16. a již od roku 1695 volený rychtář. V roce 1713 za jeho rychtářství přijela do Lubné komise z Prahy. Měřila pole pro berní účely a toto měření se stalo základem pozdějšího Prvního tereziánského katastru. Jako rychtář byl Šimon Zindulka této komisi k ruce. Do své knihy si zaznamenal jména hospodářů z posledního berního měření v roce 1675, jména aktuálních hospodářů, polohu a výměru jejich polí.
V letech 1748-1757 probíhaly práce na Druhém tereziánském katastru a tehdy byl do knihy roku 1748 doplněn rychtářem Mikulášem Jirušem (1684-1755) osevní výkaz starých chalupníků.
V roce 1755 převzal po nebožtíku Mikuláši Jirušovi (1684-1755) rychtářský úřad Václav Vopařil (1707-1776), sedlák v č.138., který již před tím zastával funkci obecního konšela. Zápisy z jeho rukou počínají 29. 5. 1754, ale řada z nich je retrospektivních, tj. je pravděpodobné, že i první zápis z roku 1754 zapsal Václav Vopařil až po svém zvolení rychtářem z kraje roku 1755. Václav Vopařil byl rychtářem v letech 1755-1765, kdy jej v úřadu nahradil syn Mikuláše Jiruše Pavel. Václav Vopařil učinil do knihy 32 poznamenání mezi něž, pravděpodobně v červnu 1763, vepsal i šest retrospektivních zápisů z let 1726-1758. Do rychtářské knihy dělal zápisy ze své rychtářské agendy, která nebyla zapsána jinde. Nezabýval se zde tedy např. převody gruntů, které byly zapisovány do zámeckých knih, ani zločiny, které nespadaly do jeho kompetence a rozhodoval je soud v Litomyšli. Jednalo se tedy víceméně o drobou agendu řešící zejména různé sousedské neshody, narovnání dříve dohodnutých výminků, pronájmy polí či obecnice a drobné prodeje luk nebo zahrad ležících na obecních pozemcích. Mezi nejzajímavější patří zápis z 20. 3. 1757, kdy se řešilo podezření Jana Jílka (chalupníka v č.157.) na škody způsobené čárami od manželky Jakuba Sedláka (chalupníka v č.156.). Jan Jílek však nebyl schopen své podezření před právem lubenským dokázat. Sousedský spor se zřejmě vystupňoval z obou stran, a tak rychtář rozhodl, že kdyby jeden nebo druhý tomu druhému něco vyčítal, nebo jej mezi lidmi pomlouval, měl zaplatit pokutu 5 kop míšeňských grošů k záduší v Sebranicích a stejnou částku obci. Nejednalo se vůbec o malou částku. Pro srovnání cena chalupy Jakuba Sedláka byla 20 kop míšeňských grošů a cena chalupy Jana Jílka 30 kop. Čtenářsky zajímavý je i zápis z 22. 6. 1760, kdy se řešily pomluvy Jana Zavorala. Ten tvrdil, že Mariana dcera vdovy Bednářky, když sloužila u Jakuba Simona, jezdila nahá na svini. Toto tvrzení se však nepovedlo prokázat, a tak bylo rychtářem nařízeno, že kdo bude tuto pomluvu šířit, zaplatí pokutu 1 kopu míšeňských grošů k záduší v Sebranicích a 1 kopy obci.
V roce 1765 se ujal rychtářského úřadu Pavel Jiruše (1729-1800) a pokračoval v zápisech Václava Vopařila. Do roku 1784, kdy pro změnu převzal rychtářský úřad syn Václava Vopařila Jan, zapsal Pavel Jiruše do knihy okolo 21 zápisů. Jestliže Václav Vopařil zapsal průměrně tři zápisy za rok, Pavel Jiruše byl v tomto směru mnohem méně aktivní a vystačil si průměrně s jedním zápisem za rok. Tematicky se však zápisy neliší – půjčky peněz, pronájmy obecnice, narovnání mezi výminkáři a bratry. Výjimku tvoří tři zápisy svatebních smluv, které jinak patřily do zámeckých knih. K nejzajímavějším zápisům z této doby patří zápis z 24. 2. 1771, kdy bylo uzavřeno narovnání mezi Františkem Simonem (sedlákem z č. 29.) a Františkem Pavlišem (chalupníkem z č. 153.). František Simon pronajal Františku Pavlišovi krávu. Ten ji ale musel zabít a peníze získané z prodeje porážky použil. Cena krávy byla vyčíslena na 10 zlatých rýnských, které tak zůstal František Pavliš dlužit Františku Simonovi. Vzhledem však k tomu, že na jejich splacení neměl, domluvili se proto, že dokud mu je nesplatí, nebo nevrátí krávu o stejné ceně, bude každoročně sít zdarma Františku Simonovi dva věrtele jařin. Neznámo, kdy byl pak zápis škrtnut s tím, že vše bylo zaplaceno. Samotný František Pavliš zaměstnával rychtáře poměrně často. V rychtářské knize má hned čtyři zápisy. První je z 10. 6. 1761, kdy Václav Flídr půjčil Františku Pavlišovi 22 kop míšeňských grošů výměnou za užívání kusu obecnice. Peníze byly vráceny a užívání obecnice skončeno 26. 12. 1772, kdy si František Pavliš půjčil 32 zlatých rýnských od Václava Zavorala a obecnici o výměře 9 sáhů pro změnu pronajal Václavu Zavoralovi. Dalších 32 zlatých rýnských si pak František Pavliš půjčil 21. 12. 1774 od Mariany Nechvilové, taktéž výměnou za užívání 9 sáhů obecnice
V letech 1784-1794 byl rychtářem v Lubné Jan Vopařil (1743-1817). V této době přibylo v knize dalších 7 zápisů. Charakter zápisů se v zásadě nemění, přibývají však obecní povolení. První povolovací zápis se v knize objevuje již roku 1782 za Pavla Jiruše. Bylo jím povolení Františku Flídrovi z č. 163. k zahrazení stezky vedoucí okolo jeho stodoly přes sad ke kostelu. 3. 6. 1790 obec povolila Mikuláši Flídrovi z č. 150. zahradit kus obecnice neb bělidla k budoucímu gruntu jako zahrádku. V roce 1794 pak byla Martinu Krejčímu z č. 102. povolena výstavba kamenného plotu. Patrně poslední zápis Jana Vopařila byl retrospektivní k 20. 5. 1756, kdy obec povolila jeho otci Václavu Vopařilovi z č.138. a Václavu Navrátilovi z č.137. společné užívání rybníčků a Janu Vopařilovi a Pavlu Boštíkovi užívání vrb. Zápis byl v tomto ohledu matoucí, neboť Pavel Boštík byl sedlákem v č. 137. až po Václavu Nárožném od roku 1760, tj. následně i v době, kdy byl zápis do knihy skutečně učiněn.
V letech 1794-1798 byl rychtářem v Lubné sedlák z č.125. Jan Boštík (1751-1824). Za jeho úřadování přibyly v knize jen tři zápisy řešící sousedské při. V letech 1798-1809 byl rychtářem Josef Rensa (1755-1820), sedlák z č.160., který přispěl dvěma zápisy. Jeho první zápis z 29. 5. 1804 se týkal poznamenání mezníků na drahách mezi roli Mikuláše Flídra a Jana Zavorala. Druhý zápis z 14. 3. 1808 je zajímavější. Zmiňuje v obci velkou vodu, která tehdy způsobila velké škody. Obec tehdy přikázala těm, kteří neměli vodoteče, jejich zřízení. Tak měla být voda do budoucna usměrněna.
Posledními, kteří do rychtářské knihy psali, byl Josef Šimek (1779-1826) a František Boštík (1776-1820). Josef Šimek, sedlák z č. 161., se ujal rychtářského úřadu v roce 1809. Střídavě se v úřadu udržel až do roku 1825. Pro obec by pracoval i déle, ale ve 46 letech jej 13. 4. 1826 trefil šlak. V letech 1813, 1814 a 1816 byl rychtářem František Boštík, sedlák z č. 59. a v letech 1822 a 1823 se v rychtářském úřadu objevuje poslední rychtář v Lubné František Rensa (1802-1864), sedlák z č. 17.. Ten však již do rychtářské knihy nezapisoval. Poslední zápis učinil Josef Šimek 25. 7. 1824. Jednalo se o retrospektivní zápis k roku 1695, kdy Matěj Horák povolil Janu Boštíkovi, zakladateli selského mlýna v Lubné, udělat přes svůj sad strouhu. Za to mu měl Jan Boštík dělat zdarma dříví. Tato povinnost pak přecházela na každého nového mlynáře a v roce 1824 se stala již přežilou.
Rychtářská kniha Lubné je vzácná nejen zápisy vztahujícími se k běžnému životu zejména v průběhu 18. století, ale také tím, že se jedná o výjimečnou písemnou památku z dob vrchnostenské správy. Takových se mnoho nejen nedochovalo, ale ani nevzniklo.
pro Lubenský zpravodaj napsal Radek Zdvořilý