Historie pěstounství v Lubné

    Po reformách veřejného zdravotnictví za Marie Terezie a Josefa II. a řadě případů vražd nemluvňat na konci 18. století, byl v roce 1784 ve Vídni v Alserově ulici naproti Všeobecné nemocnici založen Domov pro nalezence a sirotky. Jeho provoz byl ukončen v roce 1910. Do té doby jím prošlo 730 130 dětí. Největší nápor zažíval mezi revolucí v letech 1848 a rokem 1868, kdy se asi 30 % všech dětí narozených ve Vídni dostalo do tohoto nalezince. V Praze tuto funkci plnil od roku 1789 nalezinec, sirotčinec a porodnice u sv. Apolináře. V osmdesátých letech 19. století se v Praze rodilo dokonce kolem 45% dětí mimo manželství.

    Domovy pro nalezence a sirotky trápila vysoká mortalita. Ve Vídni roce 1799 polovina dětí nepřežila první měsíc. Do roku 1813 zemřelo 97 % všech přijatých dětí. V období od roku 1784 do roku 1910 nepřežilo do konce péče 68 % dětí. Hlavními příčinami dětské úmrtnosti byly infekční nemoci a také žaludeční a zažívací potíže.

    Současníkům se nelíbil především vojenský ráz výchovy v sirotčincích. Nejen z tohoto důvodu byla v 19. století upřednostňována výchova v rodině. Dalším důvodem byla i finanční nákladnost – rodinná péče byla zkrátka levnější. V 19. století byly proto hledány vdané nebo ovdovělé pečovatelky (tzv. "andulky") ze všech koutů monarchie, aby se postaraly o přibližně 20 000 vídeňských nalezenců a asi 2 500 nalezenců z Prahy ročně. Kromě znalosti římskokatolické víry musely mít ženy také osvědčení o své bezúhonnosti a morálce. Pro mnoho chudých rodin ve Štýrsku, Dolních Rakousích, Čechách, na Moravě a v Uhrách představoval vídeňský nalezinec další, často potřebný příjem. Inspektoři opakovaně nacházeli žít pečovatelky v zoufalé chudobě. Přežití nalezenců bylo přímo úměrné výši vypláceného příspěvku na péči. Jeden lékař v roce 1825 napsal: "Znám jednu ženu, která dostala živého nalezence během jednoho roku třináctkrát výměnou za dítě, které zemřelo v její péči."

    Děti, které dokázaly přežít první dny svého života, byly následně převezeny k pečovatelkám, které jim poskytovaly pěstounskou péči. Tyto pečovatelky bydlely často na venkově, v malých městech či vesničkách dost daleko od Prahy či Vídně. Podle toho, a úrovně kupní síly, se odvíjela i výše příspěvku na péči. I sirotčince se snažily vynakládat na tuto péči co nejmenší výdaje a samotná vzdálenost od sirotčince tak nebyla překážkou. Doprava do vzdálenějších lokalit však byla pro tak malé děti riskantní. Některé z nich během cesty zemřely. Děti zůstávaly u pěstounů do 6 let. Když bylo dítěti 6 let, bylo obvykle přemístěno do dětského domova. Jen málo dětem se poštěstilo bydlet dále v pěstounské rodině. Péče po 6 letech se neplatila a veškeré náklady tak přecházeli na pěstouna. Jenže platba byla hlavním důvodem k odběru dětí do pěstounské péče a řada pěstounů odbývala i řádnou péči děti do 6 let. Život nalezence tak nebyl jednoduchý. Pokud přežil první roky, žil zpravidla život plný tvrdé práce a bezohlednosti. Zbývala na ně ta nejhorší práce. Dívky měly často nemanželské děti. Nezřídka se z nich stali žebráci, měli chabé zdraví a umírali mladí na běžné nemoci.

    Ve farnosti Sebranice se první schovanci objevují v roce 1895 v Lezníku. Jednalo se nejprve o ojedinělé případy. Až roku 1897 došlo k většímu rozšíření a toho roku bylo přijato k výchově ve farnosti Sebranice okolo 32 dětí. Tehdy se objevují první schovanci i v Lubné. V následujících letech dochází k pozvolnému ochlazení a to až do začátku nového století. S počátkem nového století přichází hospodářská krize a mnozí se tak začínají zamýšlet nad potencionálními možnostmi příjmu. Od roku 1903 se tak počty schovanců a schovanek začínají prudce zvedat. V roce 1903 bylo přijato v Lubné do výchovy okolo 24 dětí, v roce 1904 již dokonce 82 (!). V dalších letech se situace stabilizovala a do roku 1910 bylo přijato v Lubné na výchovu vždy okolo 40 dětí ročně. Pak došlo opět k poklesu. Od roku 1910 do Světové války to bylo okolo 23 dětí ročně. Světová válka přinesla úpadek výchovy sirotků a nalezenců v rodinách. Ještě v letech 1915 a 1916 můžeme najít jednotlivé případy, kdy byly děti do výchovy přijímány. Za rok 1917 však víme v Lubné již jen o jednom případu a v roce 1918 o dvou, z toho jeden však již po válce. I když po válce došlo částečně k obnovení zájmu o výchovu dětí ze sirotčinců v rodinách, už nikdy se nevrátilo na předválečná čísla a jednalo se tak již jen o ojedinělé případy. V letech 1895-1923 tak bylo dáno do výchovy do rodin a k ženám ve farnosti Sebranice bezmála 870 dětí (!). Z toho více jak 470 do Lubné. Absolutní většina těchto dětí pocházela ze sirotčince ve Vídni (87%) a jen asi 13% z Prahy. Důvody byly čistě ekonomické. Ještě na konci 19. století vykazovala Vídeň okolo 8 tisíc sirotků ročně, zatímco Praha okolo 7 tisíc. Zatímco počty sirotků a nalezenců v následujících letech ve Vídni stagnovaly, v Praze prudce rostly. V roce 1900 již hlásila Praha 12 000 dětí k výchově, v roce 1905 "jen" okolo 8 tisíc, ale v roce 1907 to bylo okolo 14 000 dětí. Vídeň však šla stále pozvolna opačným směrem. V roce 1908 tak hlásila necelých 6 tisíc schovanců. Byť i v Praze se čísla poté začala pozvolna snižovat, před Vídní měla jako město hříchu náskok. Praha ale nebyla tak ekonomicky silná jako Vídeň a to se projevovalo i v podpoře opatrovnictví. Pro ty, kteří vychovávali děti z ekonomických důvodů, byl tak Vídeňský sirotčinec jasnou volbou. Situace se zásadně změnila se založením Československé republiky, kdy již nebylo možné děti z Vídně přijímat, a sociální pěstounství tak skončilo.

    Nutno však dodat, že většina dětí (odhadem 68%) přijatých do výchovy, zemřela do 1 roku života (77%). Dalších 20% zemřelo do 3 let života, zatímco po třech letech byla úmrtí již ojedinělá. Velká část dětí zemřela na infekční onemocnění - bronchopneumonie, zánět průdušek, zápal plic, záněty střev (entreritida) a žaludku (gastritida), ale také na vrozenou slabost, poruchy trávení (dyspepsie), tonicko-klonické křeče (eklampsie) a křivice. Dnes většinou vše léčitelné např. antibiotiky. Děti, které přežily, byly pak po 6 letech života vráceny zpět a umístěny do dětských domovů. Když měly štěstí, v rodinách zůstávaly. V roce 1921 bylo např. v Lubné 46 schovanců, z nichž 30 bylo starších 6 let. Pravděpodobně to byly všechny ty šťastnější děti ze všech dětí přijatých do pěstounské péče (472), které přežily (151) a jejich pěstouni si je nechali. Tedy cca každé páté dítě.

    Do opatrovnictví byly přijímány zpravidla 2 děti a po výchově či úmrtí jednoho z nich bylo přijato další. Tak se u jednoho pěstouna mohlo protočit více dětí. Dělo se tak i v Lubné, kde se takto protočilo v jedné rodině až 10 dětí. Všichni pěstouni patřili v Lubné mezi chudé chalupnické rodiny. Mezi opatrovníky nenajdeme ani jednu selskou rodinu. To jasně dokládá, že motivy pro opatrovnictví byly čistě zjištné. I tak se jednalo o oboustranně výhodné řešení. Chudé chalupnické rodiny měly zaručen minimální příjem a opatrované děti, i přes bídné podmínky, měly lepší mládí, než jaké by zažily v sirotčinci. Byly většinou vychovávány s kupou vlastních dětí chalupníků, se kterými si užily i mnoho zábavy a dětských her. Vlna pěstounství na přelomu 19. a 20. století v Lubné patří dnes již mezi zapomenutou kapitolu historie obce.

Zpět na hlavní stranu.