SVOBODNÍK LUBENSKÝ
Od nejstarších dob až do poloviny 19. století patřila Lubná k panství v Litomyšli. Půda patřila vrchnosti, od které byla propůjčena prvním osadníkům do dědičného nájmu. Za tento nájem byli osadníci zavázáni slibem věrnosti, placením úroku ze zapůjčených polností, dodávkou naturálií a později i robotou. Tyto povinnosti byly spojeny s pronajatými pozemky. Čím více pozemků, tím více závazků. Z původně svobodného závazku prvních osadníků k majiteli panství se vyvinulo poddanství a z něj nevolnictví. K utužení poddanství došlo zejména v průběhu a po Třicetileté leté válce. Poddaní nesměli bez zvláštního svolení vrchnosti trvale ani dočasně z obvodu statku, jinak byli považování za uprchlou čeleď. Bez svolení vrchnosti nemohl poddaný uzavřít sňatek, zaručit se za jakýkoliv cizí dluh. Ani s movitými věcmi nemohl poddaný volně nakládat. Bez povolení vrchnosti se nesměl poddaný přihlásit ani k soudnímu svědectví.
Zvláštní skupinu mezi poddanými tvořili na Litomyšlsku svobodní rychtáři a několik držitelů původně svobodných statků. Oproti poddaným měli zpravidla role osvobozená od úroků, naturálií a roboty. Vůči vrchnosti měli jiné povinnosti vycházející z původní manské služby. V Lubné však nebylo v nejstarších dobách ani svobodných rychtářů, ani svobodných sedláků. Až do konce Třicetileté války patřila Lubná pod svobodnou rychtu v Sebranicích. Poté měla rychtáře každoročně voleného z řad místních sedláků. Žádný statek v Lubné neměl výsady.
Prvním, kdo se z Lubenských ze zažitých pořádků vymykal, byl Jan Boštík (1664-1730). Byl synem Jakuba Boštíka (1629-1710), původně krčmáře z horní hospody č. 106. Vrchnost Jakuba Boštíka však nucenými dodávkami přivedla do záhuby. V roce 1682 byl Jakub Boštík ze své krčmy vrchností vyhnán, ale koupil hned selský grunt č. 59. „u smrku“. Jan Boštíky byl nejstarším synem Jakuba. Otec mu v roce 1687 dohodl sňatek s Annou, nejmladší dcerou úspěšného sedláka v Lubná Adama Frýdla (1621-1689). Následující rok po svatbě koupil Jan Boštík selský grunt č. 160. Ze svého statku se díval do údolí Lubenského potoka na rybníček. Konec 80tých let 17. století byl hodně deštivý. Následovalo ochlazení, tuhé zimy a po nich jarní povodně. Síla vody Jana Boštíka fascinovala. Již jako malý si chodil hrát k rybníčku za krčmou. Pohled na údolí s rybníčkem v něm pocity jen umocňoval. Tak se v jeho hlavě zrodil nápad na výstavbu mlýna v Lubné. Do té doby v Lubné mlýn nebyl. Sedláci z Lubné jezdili mlít do Třemošné, kde stávaly od nepaměti dokonce dva mlýny. V roce 1695 přesvědčil Jan Boštík sousedy, aby mu povolili postavit mlýn na obecních pozemcích a zároveň sedláka Matěje Horáka, aby mohl přes jeho sad vykopat náhon k mlýnu pod Horákovým gruntem č. 166.(dnes zaniklý). Matěj Horák si za to vymínil, že mu bude každoročně Jan Boštík, a po něm další držitelé mlýna, dělat zdarma dřevo k jeho gruntu. S povolením vrchnosti tak vznikl v Lubné selský mlýn později označený č. 165. Mlynaření Jana Boštíka bavilo, a tak již na jaře 1697 prodal svůj grunt č. 160. Jakubu Sedlákovi. Tomu se však v hospodaření nedařilo a stejně tak i Jan Boštík seznal, že by k mlýnu potřeboval alespoň malé hospodářství. Následující rok v červnu nechala vrchnost grunt Jakuba Sedláka rozdělit a část polí a luk přičlenila k mlýnu Jana Boštíka. Jan Boštík měl tak k mlýnu hospodářství, ale nebyl spokojen s tím, že s převzatými polnostmi a loukami byla spojena i robota. Tu neměl rád žádný poddaný, ale Jan Boštík k ní měl obzvláště odpor. Dnes se již nedozvíme, jak se to Janu Boštíkovi povedlo, ale 19. 12. 1699 docílil toho, že vrchnost převedla jeho robotní povinnost na stálý plat 4 kop míšeňských grošů ročně placených vždy o Vánocích. Získal tak oproti druhým výsadu v té době neobvyklou a značně předběhl dobu. Na zámeckém panství Litomyšl nedošlo nikdy k reluici roboty, ale na mnoha dalších panstvích, mimo jiné např. na městském panství Litomyšl a Polička, došlo k převodu roboty na plat roku 1784 jako důsledek selských bouří roku 1775.
Skutečným a také jediným svobodníkem se v Lubné stal až Josef Zavoral (1756-1832). Josef Zavoral byl nejmladším synem sedláka v č.164. Václava Zavorala (1715-1781). Václav Zavoral byl úspěšný hospodář. Na gruntu nebyla nouze o peníze a ty půjčoval i sousedům. V této činnosti pokračoval i jeho syn Pavel (1749-1828), který se později stal měšťanem v Poličce. Druhý syn Josef převzal po smrti otce v roce 1788 grunt č. 164. (tehdy označený jako č. 148.). Již v roce 1781 jednal hrabě Valdštejn se svými poddanými o reluici, tj. převedení roboty na peněžní plat. Poddaní nechtěli robotu, ale ani nový plat místo ní. Hrabě považoval nabídku za svoji dobrou vůli a jednáním poddaných byl pobouřen. Vzkázal jim, že tedy nic nebude a budou robotovat jako dříve. To pro změnu pobouřilo poddané. Někteří sedláci začali robotu odpírat. Pro odpor byli 23. 6. 1781 dva sousedé z Morašic potrestáni 8 a 5 ranami. Následně jízdní vojsko 25. 6. 1781 pochytalo několik dalších podněcovatelů nespokojenosti a tři z nich byli hned v úřední kanceláři ztrestáni. Jan Nepraš a Jan Lněnička dostali 22 a 15 ran. Pavel Andrle z Širokého Dolu 25 ran karabáčem. To zastrašilo mnohé další, obzvláště když vojsko zůstalo rozloženo po vsích k dohledu nad vykonáváním roboty. Nespokojenost poddaných však zůstala. V roce 1784 odešla část poddaných hospodařit na jižní Moravu na raabizované statky. Zde dostali k hospodaření tzv. familie, tj. malá hospodářství, která měla uživit vždy jednu rodinu. Výnos z takových hospodářství dokázal rodinu uživit jen bídně. Familianti se tak měli často hůře než podruzi u sedláků. Zprávy o jejich hospodaření na Moravě se dostávaly i na panství Litomyšl a vedly tak zmírnění napětí poddaných k vrchnosti. Mírnost projevila i vrchnost a začala umožňovat ve vybraných případech individuální výkupy z poddanských povinností. 3. 9. 1790 svobodný rychtář na Pohoře Jan Střítežský (1734-1805) postoupil vrchnosti jednoho koně a svého poddaného sedláka Jozefa Flídra v Lezníku výměnou za osvobození od vrchnostenského úroku a závazku rychtářství. Jan Střítežský se stal inspirací pro další. V lednu 1791 se vykoupil z poddanských povinností Josef Zavoral z Lubné a následně učinil totéž 1. 7. 1791 i svobodný rychtář v Širokém Dole Jan Chadima. Sumu, kterou Josef Zavoral za vykoupení z poddanství zaplatil, neznáme. Jan Chadima však za veškeré své závazky vůči vrchnosti zaplatil 300 zlatých. Můžeme předpokládat, že Josef Zavoral zaplatil minimálně stejnou částku ale spíše vyšší. Svobodné rychtářství bylo zatíženo výrazně menšími břemeny než selské grunty. Jestliže dědičné právo na gruntu Josefa Zavorala stálo 300 zlatých, vykoupení z poddanství stálo nejméně stejně tolik. To byla ale částka, kterou si většina sedláků nemohla dovolit. Ostatní sedláci v Lubné tak zůstali v poddanství až do jeho zániku v revolučním roce 1848.
pro Lubenský zpravodaj napsal Radek Zdvořilý