Lukáš Pakosta (1635-1680)

Rod Pakostů na krčmě v Lezníku 5

Lukáš Pakosta narodil se asi roku 1635[1] v Lezníku jako syn krčmáře Štěpána Pakosty a jeho první manželky Anny. Krčmu v Lezníku drželi Pakostovi od roku 1557, kdy Jan Pakosta koupil krčmu od Víška Štemberkova za 700 kop grošů. Ze zápisu nelze dovodit, zda-li Jan a Víšek byli v nějakém příbuzenském poměru. Samotné příjmení Pakosta je odvozeno od označení vojáka, jehož úkolem bylo působit škody na majetku nepřítele[2]. V poměrech 16. století se tak nemuselo jednat o zděděné příjmí, ale o předchozí povolání Jana.

Lukáš Pakosta však nebyl potomkem Jana Pakosty. Jan Pakosta zemřel asi roku 1569 zanechav po sobě vdovu Maruši se třemi sirotky. Uvedeného roku se Maruše provdala podruhé, a to za Jakuba Šejnohu z Kaliště, který pak převzal příjmí po krčmě Pakostově. Když pak roku 1586 zemřel jediný syn Maruše z prvního manželství Daniel, právoplatný dědic krčmy v Lezníku, uzavřela vdova po něm Anna s Jakubem a Maruší Pakostovou smlouvu, na základě které přešla krčma opět v jejich držení a po nich jejich dětem. Roku 1607 převzal tak krčmu v Lezníku po nebožtíkovi otci syn Ondřej Pakosta. Po jeho smrti roku 1631 ujal krčmu 27. 9. 1635 Ondřejův syn Štěpán Pakosta (1606-1674).

Krčma v Lezníku bývala kdysi slavná. Jednalo se o výsadní krčmu, která snad dříve spolu s Lezníkem měla patřit ke svobodné rychtě na Pohoře. Již v 16. století však patřila k zámeckému panství Litomyšl a rychta na Pohoře zde zajišťovala jen vrchnostenskou správu pro zámek. Poloha při cestě z Poličky do Litomyšle ji zaručovala dobré výnosy, a tak se z této krčmy splácelo po 12 kopách grošů ročně, tj. přibližně trojnásobek toho, co z jiných selských gruntů. Zdá se, že Leznické krčmě nijak zásadně neuškodilo ani období Třicetileté války a tak Štěpán Pakosta byl schopen splácet i během válečných let 1632-1638 po 10 kopách grošů ročně. V této době Štěpán Pakosta ujal bez zápisu asi v roce 1636 také Vanišův grunt v Lezníku. Záznamy ze 40let 17. století chybí zřejmě pro válečné události. V letech 1650. 1651 a 1653 byl však Štěpán Pakosta schopen splácet krčmu opět po 10 kopách míšeňských grošů, v roce 1651 to bylo dokonce 12 kop 45 grošů. Krčmě se tedy dobře dařilo.

Porážkou stavovského vojska v roce 1620 na Bílé Hoře začalo období rekatolizace. V roce 1624 byli vyhnáni z Čech všichni nekatoličtí kněží, stavem svobodní nekatolíci museli konvertovat ke katolictví, nebo zemi opustit. Poddaní byli nuceni přijmout katolické náboženství. Řada z nich na oko katolickou víru přijala, ale ve svém srdci zůstala věrna původnímu učení. Byli však i tací, kteří bez povolení vrchnosti ze země odešli. V roce 1632 bylo v Sebranské kolatuře napočítáno 75 rodin, které utekly do ciziny. 6. 4. 1651 byl Štěpán Pakosta sepsán i s 18ti letou manželkou Marjánou, dětmi 16ti letým Lukášem a 14ti letým Martinem v soupise poddaných podle víry v rámci Pohorské rychty všichni jako katolíci. Ze 169 takto na rychtě sepsaných osob starších 12 let bylo tehdy 142 katolíků a 27 nekatolíků. Můžeme se podle pozdějších zpráv domnívat, že řada prohlášených katolíků včetně Pakostových se stala katolíky jen na oko.

Mládí

Štěpán Pakosta byl dvakrát ženat. Jeho první manželka Anna povila Štěpánovi nejméně 4 děti, z nichž nejstarší mohla být dcera Anna provdaná v roce 1653 za sedláka Václava Tměje z Pohory. Nejstarším synem byl Lukáš Pakosta narozený asi roku 1635, pak syn Martin *1637 a nakonec Jan František *1644, kterého však Anna dlouho nepřežila, neboť 2. 11. 1645 se v Litomyšli Štěpán Pakosta oženil podruhé a to s Marianou Perníkářovou jinak Květenskou[3] ze Širokého Dolu. Z tohoto manželství známe další 4 děti: Ondřeje *1653, Lidmilu *1656, Jiřího *1662 a Michala. Lukáš tak vyrůstal patrně dobře zabezpečen v krčmě v Lezníku vychováván otcem Štěpánem a macechou Marianou.

Sedlákem v Lezníku

Ve 20 letech se 22. 1. 1655 Lukáš oženil v Čisté se sirotkem Marianou dcerou Vavřince Skořpy z Chmelíku a jeho manželky Anny rodem Pikhartové z Čisté. V souvislosti se svatbou převzal Lukáš Pakosta grunt otce v Lezníku, který v roce 1636 koupil od Ondřeje Pýchy. Tento grunt již v polovině 16. století držel Mikuláš Vaniš a od roku 1603 Petr Vaniš. Z tohoto důvodu se v dalších zápisech (1658, 1660) objevuje Lukáš Pakosta s příjmím Vaniš.

Nedlouho po Lukášovi se oženil 19. 11. 1657 i bratr Lukáše Martin. Jeho manželkou se stala Dorota dcera rychtáře v Sebranicích Jana Nechvileho. S rychtářským úřadem bylo spojeno i právo šenku. Příbuzenská vazba mezi šenkem na rychtě v Sebranicích a výsadní krčmou v Lezníku mohla mít své výhody.

Pakostovým se však v 50letech 17. století hospodářsky nedařilo. Strýc Matěj Pakosta, který od roku 1653 držel válkou spuštěný grunt v Širokém Dole, z něj pro těžké podmínky a pravděpodobně i víru, roku 1660 zběhl. 3.12.1660 prodal grunt s výsadní krčmou v Lezníku bratr Lukáše Martin Pakosta. Za 450 kop míšeňských grošů jej prodal švagru tehdy 24 letému Václavu Tměji (1636 +před 1698). Krátce na to prodává 4.3.1661 svůj spuštěný grunt v Lezníku i Lukáš Pakosta. Grunt, který ještě v roce 1627 stál 230 kop, prodal Vojtěchu Vondráčkovi za ani ne za čtvrtinu původní ceny -53 kop míšeňských grošů. V roce 1662 se rodí syn Adam Lukáši Pakostovi již v Podkališti a v únoru 1665 syn Matěj v Třemošné. Zde se Lukáš Pakosta živil jako podruh a nádeník. Pomocnou ruku jim tehdy podal švagr Martina Pakosty rychtář v Sebranicích Jan Nechvile Sebranský. Vedle rychty držel od roku 1659 v Třemošné i dolejší mlýn. Právě zde se následně oba bratři Pakostovi naučili mlynářskému řemeslu.

Mlynářem v Horním Újezdě

22. 8. 1665 ujal Lukáš Pakosta ležákovský mlýn v Horním Újezdě od Václava Zlatohlávka za 300 kop míšeňských grošů. Závdavkem měl Lukáš složit 40 kop grošů. Ty ale neměl a tak měl při zápisu složit 8 kop, při svatém Ondřeji téhož roku 7 kop, další roky pak vždy na sv. Jiří po 6 kopách grošů až do zaplacení. Zbylé gruntovní peníze měly být spláceny po 5 kopách grošů ročně. Václav Zlatohlávek neměl na mlýn zápis. Ještě v urbáři z roku 1659 je však na mlýnu uváděn Matouš Ležák. Rod Ležáků držel mlýn již před rokem 1548, kdy je zde uváděn Jiří Ležák. Právě po tomto rodě se také mlýnu říkalo Ležákův. Zdá se, že až v období po Třicetileté válce mlýn značně sešel. Ještě v roce 1626 činila jeho cena 620 kop grošů, v roce 1640 cenu 540 kop grošů a ještě v roce 1650 jej Matouš Ležák kupoval za cenu 500 kop. Během 15 let tak cena mlýna klesla více jak o třetinu. Kromě vybavení k mlýnu převzal Lukáš Pakosta od Václava Zlatohlávka pluh s železem a 3 brány s železnými hřebíky.

Neznámo přesně kdy, se stal mlynářem v Benátkách u Litomyšle také bratr Lukáše Martin. Ještě na konci roku 1663 mu zemřela dcera Dorota v Sebranicích. Od roku 1670 se Martinovi a Dorotě již rodí děti v Benátkách.

Mlynářské řemeslo nebylo lehkým živobytím. Ve venkovských mlýnech se pracovalo často  i  16  hodin  denně  v prachu,  hluku  i  mrazu.  Pracovní den začínal kolem  páté  hodiny, mnohdy  však  mlýn  mlel  nepřetržitě  i  v noci.  Těžké  pytle  s obilím  se  ručně  vynášely  po schodech, výsledné melivo a mouka se opět přemisťovalo ručně. Celoroční práce mlynáře se neomezovalo jen na mletí mouky, i když obsluha zákazníků, příjem obilí na mletí, vydávání výrobků, evidování účtů a kontrola plateb byly hlavní náplní mlynářského řemesla. K tomu bylo potřeba mlýnské zařízení seřizovat a opravovat. Udržovat stavení, vodní kolo, náhon a splav. Nezbytný byl častý úklid a zametání všech podlaží mlýna. Před jarní oblevou se mlynář musel  řádně  připravit  na  jarní  příval  vody.  Splav  musel  být  zcela  průtočný,  aby  velké množství vody nepoškodilo náhon nebo mlýn. Každoročně již v srpnu bylo mleto nové obilí, v tom roce sklizené. Před novou sezónou bylo třeba vyčistit a opravit mlýn a všechna jeho zařízení.  Živobytí  mlynáře  zcela  záviselo  na  rozmarech  přírody  a  následné  kvalitě  úrody.

Každý  mlynář  měl  od  své  vrchnosti stanoveny poplatky a jejich termíny. Poplatky odevzdávali v penězích, naturáliích nebo robotních povinnostech. Již  od  středověku  ukládala  vrchnost  mlynářům  tzv. krmení  vepřů  moučnými  ometky,  které  bylo  v 17. století  převáděno  na  peněžní  dávku. Povinností vůči vrchnosti mohlo být i chování určitého druhu zvířectva, např. krmení a výcvik loveckých  psů.  Již  na  počátku  16.  století  byly  všechny  mlýna  zatíženy  daní.  Z každého vodního  kola  platil  mlynář  30  krejcarů.  K robotním  povinnostem  mlynářů  patřily  většinou tesařské a truhlářské práce na panských budovách a zařízeních, včetně mostů, splavů, jezů a lávek.  Oproti  všem  povinnostem  měli  mlynáři  i  jisté  výhody  –  rajonizace[6]  poddaných k určitému mlýnu, panské dřevo na opravy, čištění vodních náhonů prací robotníků aj.

Mlynář musel mimo samotné mletí ovládat  mnoho  dalších  činností  spojených  se  stavbou mlýna.  Musel totiž zhotovit  i  veškeré  vybavení  mlýna,  což  předpokládalo  znalost  užití  a opracování dřeva i konečné opracování mlýnských kamenů. Mlynář, který musel umět přivést ke svému mlýnu vodu, se neobešel bez základních vědomostí o hydrologii, vodních tocích a měření. Právě zde hrálo nezastupitelnou roli předávání empirických zkušeností předchozích generací. Od 17. století se mlynáři sdružovali v samostatné cechy a po vzoru Prahy zahrnovaly do městského cechu i mlynáře z okolních vsí.

Hospodaření na mlýnu však nešlo Lukáši Pakostovi, zvanému po převzetí mlýna též Ležák, lehce. Gruntovní peníze nebyl schopen splácet po 5 kopách ročně, ale platil je ob rok, za to však pravidelně. Vrchnost však na něj pohlížela jako na schopného hospodáře a proto 30. 5. 1671 ujal Lukáš Pakosta i zanedbanou Hamakovskou poustku v Horním Újezdě, kde nebylo nic, ani stavení v ceně 100 kop míšeňských grošů. Po další tři roky byl zbaven povinnosti z této poustky platit, aby zde mohl hospodářství obnovit. Revisitační komise mu však v roce 1674 vytýkala, že si hledí jen mlýna a tento statek zanedbává. Toto hospodářství měl Lukáš Pakosta splácet po 3 kopách grošů ročně. Stejně jako u mlýna toho nebyl ale schopen a tak platil 3 kopy grošů pravidelně jednou za dva roky. Na tehdejší poměry si i tak Lukáš Pakosta jako hospodář nevedl špatně.

Selské pozdvižení

V roce 1679 byl Lukáš Pakosta trestán vězením proto, že urážel a proklínal Pannu Marii. Vrchnost měla již tehdy pochybnosti o jeho katolictví. Tajné přesvědčení Lukáše Pakosty a řady dalších sedláků nebylo však příčinou selského povstání. Tím byl sociální útlak, který katolíky i skryté evangelíky spojoval.

Zkraje roku 1680 vypuklo selské povstání na Čáslavsku na panství Čestín. Zde vzbouřenci zabili majitele panství barona Greislebena, který s nimi krutě zacházel. Nad jeho mrtvolou si v zámeckém dvoře v Čestíně přísahali, že budou vždy stát pevně při sobě a svá práva si vydobyjí mocí a násilím. Zdánlivý úspěch v Čestíně povzbudil pak během března 1680 k povstání i Chrudimsko a Hradecko. Na potlačení povstání byl vyslán generál jízdy Piccolomini se dvěma jízdními pluky. K prudkým srážkám došlo u Černého Kostelce a u Uhlířských Janovic. Hned prvního dne bojů bylo zastřeleno přes třicet sedláků a mnoho dalších bylo zraněno. Piccolomini nechal každého, kdo byl přichycen se střelnou nebo sečnou zbraní v rukou bez milosti věšet na nejbližších stromech. Vzpoura sedláků na Čáslavsku tak byla brzy potlačena.

Na jaře roku 1680 vyslali sedláci z Litomyšska memoriál k Hraběti Janu Bedřichu z Trautmansdorfu se stížností na roboty rybničné roboty, u ovčínů, krčem a při stavbě panských chalup, které každodenně ničí selský dobytek, nářadí a všechnu živnost. Stěžovali si hraběti, že kdo bezelstně z nemožnosti zanedbá robotu, dostane hned mušketýra na exekuci, kterého musí dobře živit, napájet a ještě mu denně platit 10 až 15 krejcarů. Dále, že vypůjčené obilí se vydává na malou míru (pražský korec), ale odvádět se musí na starou míru a za strych ještě platit po dvou krejcarech sprašného. Dále si stěžovali na množství přádla, kterého se uvaluje až 5 štuk na jednoho. Žalovali, že se musí odvádět hájového ovsa místo povinných např. 6 strychů 6 ½ a ještě více. Selské poselstvo složené z dvou Čechů, a sice Matěje Abrháma z Poříčí a Jana Jaurského z Přibiněvsi, doplnili dva Němci – Petr Urbánek z Litrbach a Ondřej Weinmor z Opatova. Do Prahy odešli 4. 4. 1680 dvě neděle před velikonocemi. V Praze bylo poselstvo přijato hrabětem 6. 4. 1680. Na podaný memoriál nedal hrabě písemnou odpověď, ale posly odbyl jen ústně. Slíbil jim, že nebude stavět nový ovčín, na který již navozili dříví. Panství Němčické, kam museli sedláci z Litomyšle chodit vypomáhat s robotou, že prodá a dvůr v Mendrice, že spustí. Poselstvo prosilo snažně jménem celého panství o ulevení roboty. To však hrabě odmítl, že to učinit nemůže. Poslům dal hrabě na zpáteční cestu jeden a půl zlatky a také dvě psaní – jedno pro hraběnku a druhé pro hejtmana Světelského. Psaní doručené hejtmanovi Světelskému bylo následující sobotu přečteno svolaným rychtářům z celého panství, aby jej vybubnovali po panství. V psaní stálo, aby se robotovalo tři dny v týdnu, kromě pilných děl, kdy se musí robotovat celý týden.

S touto odpovědí a výsledkem vyslané deputace k hraběti nebyli sedláci na panství spokojeni. Tehdy také Pavel Beybl čili Vejlík z Krásňovsi v Horním Újezdě, Lukáš Veselík, svobodný rychtář Horno újezdský, Matěj Abrahám z Poříčí a Matouš Bednář z Vísky v Horním Újezdě uzavřely úmluvu o pozdvižení proti vrchnosti. Lukáš Pakosta řečený všeobecně „zpáteční mlynář“ nebyl mezi čtyřmi úmluvci povstání, ale přeci byl bezprostředním původcem povstání. O tom, že o přípravě povstání Lukáš Pakosta dobře věděl, svědčí i jeho následný výslech před vyšetřovací komisí, která se ho ptala: „zda před ním lidé přísahali k chlebu a potom na to každý kus chleba sníst musel“. To však Pakosta popřel, že neví, kdy, kde a jak se ta přísaha konala. Přiznal však, že přísaha byla, ale jen „pod šelmou“ se jeden druhému zavázali. Zdá se tedy, že Lukáš Pakosta zavazoval své stoupence tajné nekatolíky večeří páně, zatímco katolické sedláky pod šelmou.

Na Lukáše Pakostu vypověděla Efrozina Šillingerová[7] výměnkářka na rychtě Lukáše Veselíka, že když ona plátno obracela, šel kolem jeden sedlák z Horního Újezda, kterého neznala, ale Lukáš Veselík jí pověděl, že je to ten „wrapač zpáteční“, a ten Pakosta jí pravil, že svému pánu již nic dlužen není. Že na to vola prodal a všechno mu zaplatil, ale že již více dávat nebudou; že pánům nejprve, potom hejtmanu a všem oficírům (panským úředníkům) hodí na krk provazy. Rychtář Veselík jí řekl, že týž „Zpáteční“ mu řekl: „Příjdou-li pro mne mušketýři, nechoď. Já se jim vzíti nedám.“ Chaloupka z Dolního Újezda řekl: „Zpáteční pověděl pěknou věc paní důchodní. Je tak smělej!“ Co Lukáš Pakosta řekl, udala do protokolu manželka důchodního písaře Kristýna: „Tu sobotu před květnou nedělí (13. 4. 1680) byla jsem na bělidle. Šlo několik sedláků z města. Měli rauše (byli podnapilí). Mluvili mezi sebou, že málo piva vesnickým dávají. Já jim na to odpověděla, že mají dávat za krejcar spravedlivej žejdlík (tedy čtvrt pinty = 0,486 litru, tedy skoro půllitr). Jeden řekl: „Šak nás juž každej šidí. Musí bejti jináč. Nejprv musí míti pán provaz na krku, potom hejtman musí viseti a jiní oficírovi všichni“. Podobné smýšlení i řeči měli však mnozí další.

Na velikonoční úterý[8] 23. 4. 1680 sešli se zástupci všech vsí na panství Litomyšl opět k poradě do krčmy Václava Morejna v Litomyšli. Na tento svátek přišlo mnoho venkovského lidu do města. Po mši v kostele se mnozí stavili na pivo. Beneš Cerekvický ztropil výtržnost, byl za to předveden na radnici, kde „mluvil panu purkmistrovi zlo“, za což byl dán do vězení za kládu. Tato událost se neobešla bez křiku a byla díky tehdy 45letému Lukáši Pakostovi poslední kapkou, díky které vypuklo selské povstání.

Magdaléna Pštrosová z Horního předměstí následující události vylíčila takto: „Přišli ke mně Lukáš Pakosta s bratrem svým Martinem a mým manželem z města. Já jsem je pozvala k obědu. Oni při pojezení pospolu seděli. Já jdouce do města pro pivo, když jsem zpátkem šla, slyšela jsem o nějakém křiku u Morejnů. Po mně hned se brána zavřela. Já přijdouce domů to jsem jim tu všem povídala a v tom můj muž ven vyšel a již se smrkovalo. Přijdouce zase do světnice pravil: „Povím Vám, páni kmotrové, novinu.“ Oni pravili: „Jakou?“ On odpověděl: „Takovou: Někde prej hoří. To se ten litrbašský dvůr zapálil. V tom oni se schytili. Matěj[9] Pakosta pravil k bratru svému: „Pojď se mnou do Benátek.“ A on Lukáš pravil: „Já půjdu k svému příbytku.““. Lukáš Pakosta doplňuje její svědectví tím, že povídala, že běží do města se zbraní mušketýři zámečtí a z chalup předměstských, kdo s čím měl. V tom, když vešli do města, bránu zamkli a povídali, že má být dům u Morejnů obsazen vartou a cechům, že taky bylo poručeno, aby také šli. Po nějaké chvíli, že také řekla: „Juž jsou prej vaši někteří tam svázaní a do želez vzatý.“ Pravdou bylo, že svázán a dán do klády byl jen zmíněný Beneš Cerekvický z Bučiny. Byla však obava, aby se shromáždění sedláci u Morejnů svého druha nechtěli zastat a nedošlo tak k dalším výtržnostem. Proto mušketýři dům Morejnů zamkli a střežili. Když se nic nedělo, všechny shromážděné po chvíli zase pustili domů, což dosvědčil při výslechu Pavel Havran.

To ale Lukáš Pakosta nevěděl. Věřil kolujícím zprávám a začala se v něm vařit krev. Přišel domů do Horního Újezda a podle svědectví Jana Kladivy z Cikova a Jiřího Vavrouše, šenkýře z Vísky „od jednoho domu k druhýmu běhal a křičel, že ti v Litomyšli shromáždění sedláci větším dílem pobiti jsou, ostatní pak při živobytí zůstávající v těžkém vězení a v poutech zůstávají. Proto, aby spolu sešli a k Litomyšli táhli, ponoukal.“ Jiřík Vavrouš dále svědčil: „Takto mluvil mně v domě mém u kuchyně: „Copak nemáte žádné starosti o rychtáře? Je s nimi zle. Někteří jsou tam ukováni a někteří, kdo ví, nejsou-li zbiti.““ Kladivovi před šenkem na vsi říkal, že jsou někteří zbiti (= zabiti) a jiní v těžkém vězení.

Pacholek rychtáře Lukáše Veselíka Václav Měchura svědčil takto: „Byly asi čtyry hodiny na noc v outerej velikonoční. S hurtem přišel Lukáš Pakosta, jinak Zpáteční mlynář, a tloukl na dům. Já mu otevřel a on ke mně pravil: „Co pak spíte a o ničem nevíte, co se děje s našimi lidmi v městě! Někteří jsou juž zbiti a jiní jsou v domě zapečetěni. Běž hned k pořádnici, aby poroučela, aby šli dům od domu všickni mužové a aby sebou vzali zbraně, kdo co má, a aby táhli do pole. Potom budeme věděti, čím a jak se spraviti.“ Šel jsem k pořádnici a poroučel jsem, aby šla a poroučela veřejně dům od domu, aby všickni šli do pole se zbraní a s tím, co kdo má. Potom jsem šel domů a položil jsem se. Ale potom přišli ti pozdvižení a mocně mne k tomu přinutili, abych s nimi šel. Já jsem šel, vzal jsem hůl do rukou.“

Sám Lukáš Pakosta k počátku povstání vypověděl: „Šel jsem domů z Litomyšle a cestou jsem myslel, jak bych to mohl udělat, jak by těm lidem (obstoupených stráží u Morejnů), spomoženo bejti mohlo. Šel jsem k rychtáři. Příjdouce tam, ptal jsem se rychtářky, je-li rychtář doma. Ona řekla: „Nejni, je v městě.“ Já povídal: „Nevím, co se to děje. Jakýsi řeči tam slyšet, že by naši všichni tam z panství se nacházející lidé u Morejnů vartou a mušketýry osazeni byli. Nevím, jak uděláte.“ Ona odpověděla: „Musíme tam někoho poslat“ A já pravil: „Juž musíme.“ Potom pravila: „Jak uděláte! A toho poříčskýho (rychtáře), abyste jemu taky pověděli.“ Když jsem do Poříče přišel, zatloukl jsem na rychtáře a rychtář poříčský (Pavel Zavřel) ke mně vyšel. Já jsem jemu povídal, že jsem byl za městem a tam, že je nějaký pokřik a dům Morejnů, kde naše celé panství při společnosti jest, vartou a mušketýry osazen. Co s tím budeme dělat? Rychtář mě pravil: „Pošlete-li tam koho, řekněte mu, ať se u naší rychtářky zastaví.“ A pak sem šel domů. Za chvíli přišli ke mně sousedé, totiž Matěj Lorenc z Horního Újezda. Ptal se mne: „Co pak se to tam dilo?“ A já jemu pravil, že dům Morejnů je vartou osazený a brány zavřený. V tom jsme šli konšelovi Matějovi Sejkorovi z Horního Újezda a ptali se ho, jak nám v tom rady udělí. A on odpověděl, abychom šli k staršímu (konšelu). Když jsme k staršímu přišli, to jsme jemu všechno v známost uváděli. A on nám řekl: „Já nevím, jak tomu máme udělat. Musí se tam poslat. A musíte taky do Dolního Újezda v známost uvésti.“ Tu jsme všichni společně šli do Dolního Újezda, se zbraní a jinšími přípravami. A já sem šel s nimi s hůlkou. Když jsme do Dolního Újezda přišli, šli jsme konšelovi Gabrielovi. Zatloukli jsme, von vyšel ven. A tu jsme jemu povídali vo tom a oni konšelé spolu se radili, jak s tím budou dělati. A poradivše se spolu poslali dva posly do města. Jana Krále z Horního Újezda a druhýho z Dolního Újezda (Vojtěcha Bise). Bylo jim poručeno, aby pravdu vyzvěděli a od města nechodili, až se pravdu dovědí, jak s našima lidma v městě jest. V tom řekl z Dolního Újezda rychtář: „Nuže, sousedé, již jest darmo. Pojďme tam a juž musíme jim pomáhat.“ A tak jsme šli k Vosyku a tu se do pole položili.“

Výpověď Pakostova je mírnější, než byla skutečnost, pravděpodobně z důvodu, že si nechtěl před komisí příliš ublížit. Lukáš Pakosta byl jiskrou, kterou vzpláli ostatní a věci se dali do pohybu již i bez nutnosti dalšího Pakostova impulsu. Zatímco do noci svítil hořící panský dvůr v Litrbaších, v Horním Újezdě vířil vzduch zvuk bubnu Matěje Pudila z Vísky. Přišel pro něj Ondřej Jiruška z poručení Jakuba Čížka a jiných. Těm ale Pudil svůj buben nevydal. Pak ale přišel pro buben Matěj Lorenc a s ním 22letý Matěj Král vulgo Macek a ten si buben vzal i s bubnem Matěje Lorence z Cikova a bubnoval na něj, zatímco Matěj Lorenc bubnoval na Pudilův buben[10]. Šik ozbrojených hornoújezdských vyrazil nejprve do Přibiněvsi. Spojený dav žádal konšel Gabriel, aby dále nešli, než se vrátí poslové z Litomyšle – výše uvedený Jan Král a Vojtěch Bis. Vojtěch Bis se vrátil, ale nic nevěděl. Šel na výzvědy za horní bránu k Brachtlovým, ale ti ještě leželi a nic nevěděli. Janek Král byl úspěšnější. U brány vyzvěděl u jakéhosi starého, že je zle, že naši jsou osazeni vartou a takto také celou zprávu předal celému shromáždění. Dav se pak vydal k Osíku, zatímco byli poslové vysláni na všechny strany, aby pozvedli sedláky na celém panství. Poříčský rychtář Pavel Zavřel např. vypověděl, že přede dnem přiběhli dva poslové – mladý Kaliban z Horního Újezda a mladý Kladivo, tloukli na jeho dům a volali: „Tuplovaná, sakramentská šelmo, rychtáři, naši vobec praví, že máš sví lidi všechny pospolu. A ty spíš a nemáš žádnýho souseda. Nechceš-li bejti zamordován, nebo o všecko sví přijíti, pošli hned po sousedích, aby se sešli.“ Do pole se nechtělo ani rychtáři v Osíku Stanislavu Tomanovi. Na něj se obořil Jiřík Lorenc z Horního Újezda se slovy: „Vy páni, sakramentští rychtářové, jděte do pole! Co tu sedíte a jen břicha nalejváte?“

Ve středu ráno 24. 4. 1680 scházeli se rychtáři z širokého okolí se svými lidmi k Osíku. Češi přicházeli v seřazených zástupech, Němci v houfech. Přicházející byli již organizováni pod jednotné velení podle vojenského vzoru. V noci ze středy 24. na čtvrtek 25. 4. 1680 již čítal tábor přes 800 osob. Ve čtvrtek ráno ještě přibyli další, ale naopak někteří zase odcházeli domů pro proviant a část těchto se již do tábora nevracela. Ondřej Hans z Litrbach např. vypověděl, že si chtěl také dojít domů pro chleba, ale Jiří Lorenc mu v tom bránil. Udeřil jej holí se slovy: „Rujte, sakramenti, nebo některýmu dám holí!“ Jan Král jej udeřil ručnicí do zad se slovy: „Ruj, nebo tobě dám kulkou.“ Za této situace povolal zámecký hejtman Světelský na pomoc vojsko. Rejtaři dorazili v noci ze středy na čtvrtek. Za přítomnosti několik vojáků se pak odhodlal ve čtvrtek ráno 25. 4. 1680 přijít do selského tábora. Kromě lajtnanta rejtarů jej doprovázelo ještě několik měšťanů z Litomyšle a za nimi jela řada pivem naložených vozů. Sedláci je však nepřivítali přívětivě. Vojensky šikovaný tábor byl v té době rozdělen na dva houfy, z nichž ze druhého vyšlo na delegaci několik kulek. Se zbraní necvičení sedláci však nikoho nezasáhli, ať již úmyslně či neúmyslně. Po zklidnění situace promluvil k sedlákům hejtman Světelský „aby se radši k J. Mti panu hraběti znova ucházeli a scou stížnost vedli.“ a kázal rozdat přítomným sudy piva. Na tuto výzvu byla vyslána nová deputace k hraběti: Matěj Abrahám z Poříčí, Pavel Havran z Dolního Újezda, Matěj Krejsa z Dolního Újezda, Jiřík Dubišar z Horního Újezda, Matěj Valda z Osíka, Vít Šumka z Litrbach, Lukáš Žrout z Trstěnice, Adam Wagner z Janova, Havel Peer z Opatova a Beneš Steltzel z Kocléřova. Ostatní vypili dovezené pivo a s dobrou náladou se k poledni rozešli domů. K jejich rozchodu přispěla i zpráva, že generál Piccolomini se z Čáslavska přesunul na Chrudimsko a zamířil k Litomyšli. A protože zde již odpor nenalezl, zamířil k Poličce, kde se vzbouřili místní poddaní a z okolních panství poddaní Hraběte Černína. Před jeho příchodem poslal podkomoří královských věnných měst do Poličky narychlo hofrychtéře rytíře Taufera. Ten přijal stížnost selských stavů, ale příkře ji odmítl. Poddané vyzval k poslušnosti, jinak že proti nim přísně zakročí vojsko. Po zprávách z Čáslavska, se nikdo neodvážil ani zde generálu Piccolominimu postavit na odpor.

Delegace sedláků se vydala k Hraběti 29. dubna v pondělí po provodní neděli. Hejtman Světelský jim na cestu vydal pas. Hrabě se zdržoval v té době v Červených Pečkách, kam delegace dorazila 1. 5. 1680 na svátek Filipa Jakuba. Spis psaný českými rychtáři nechali v Kutné Hoře přepsat do němčiny. Na podaný memoriál hrabě písemně nereagoval. Zkázal skrze sekretáře, aby měli strpení „Jak jinší páni se svými poddanými zacházeti budou a jaké milosti jim činiti, že on také tak učiní.“ S tímto vzkazem se poselstvo vrátilo na panství a sdělilo ji rychtářům. Snad ještě tehdy doufali, že hrabě k nim bude milostivý a uleví jim. Již v květnu 1680 však začali mušketýři zatýkat jednotlivé předáky vzpoury a brát je do vězení. Na panství zavládl strach, zejména mezi těmi, kteří se selského povstání účastnili. Bál se i Lukáš Pakosta, který později do protokolu udal: „Proto jsem utekl a se skrejval, že lidé říkali, že já tím vším vinen jsem a příčinou mou, že se pozdvižení stalo a na mě naříkali. A já jsem se obával a strachoval“. 28. června byl objeven a zatčen.

8 rychtářů ze Sedliště, Nedošína, Tržku, Bučiny, Pohory, Poříčí, Kornic a z Cerekvice se usneslo vyslat kvůli zatýkání nové poselstvo k hraběti. Za posly zvolili Václava Škeříka ze Sedlišť a Kašpara Tkalce z Lezníka, kteří se povstání nezúčastnili. Poslové odešli s vědomím hejtmana Světelského, který jim dal na cestu 1 zlatý. Poselstvo bylo ryze české, bez Němců, které také nepostihlo zatýkání. Tak jako předešle však nepořídili poslové zhola nic. Němci z panství zvolili jinou strategii. Vybrali 12 poslů, které poslali k císaři, který byl v té době v Pardubicích. Jejich argumentace byla založena na tvrzení, že jim hrabě 1. 5. 1680 v Pečkách slíbil, že jim do 4 týdnu dá odpověď a vše srovná, ani po 6 týdnech tak neučinil, a proto hledají zastání u císaře. Memoriál podali císaři 28. 6. 1680. Ještě týž den vydal císař robotní patent, na který pravděpodobně čekal i hrabě Trautmansdorf. Jeho znění však v podstatě jen ukotvilo stávající poměry. Na zámeckém panství Litomyšl možná zabránilo dalšímu zhoršení poměrů, ale na mnohých jiných panstvích poměry ještě zhoršil. Na poměry na zámeckém panství Litomyšl nemělo v danou chvíli vůbec žádný dopad a pokračovalo zde i vyšetřování účastníků povstání uvězněných v Chrudimi. Císař 12. 7. 1680 nařídil tříčlennou komisi pod vedením Ignáce Karla hraběte ze Šternberka. Komise dorazila do Litomyšle 28. 7. 1680 večer. Ihned po jejím příjezdu byli svoláni všichni rychtáři a konšelé, kteří se dostavili na zámek 30. 7. 1680 ráno. Komise nechala přečíst císařské nařízení z 12. 7. 1680 a sama poručila, aby se až do skončení komise a vyšetřování konaly bez odporu a ochotně všechny práce a roboty. Dále měli být do 24 hodin odevzdány všechny zbraně[11]. Ještě týž den začala komise vyšetřovat. 1. 8. 1680 byl před komisi předveden i Lukáš Pakosta a po něm Matěj Sejkora. Pro rozpory ve výpovědích byla následně provedena konfrontace mezi Sejkorou a Pakostou a též Šimonem Králem, Matějem Lorencem, Václavem Zdeňkem a Petrem Jůzou z Horního Újezda. Následně byl vyslýchán Jan Kladivo, Jiří Vavrouš, Václav Měchura a Mariana Svobodka, všichni z Horního Újezda. Po nich přišel na řadu výslech sousedů z Dolního Újezda. Poté si komise pozvala opět Lukáše Pakostu, proti kterému svědčil Václav Měchura. Na výpověď Měchury odpověděl Pakosta: „Běda tvý duši!“ A když Měchura řekl: „Já chci na to přísahu udělati, že jináč nejni“, odpověděl Pakosta: „Děj se vůle boží, když tak ty duše na to sázejí.“ Po konfrontaci s Měchurou byl Lukáš Pakosta konfrontován s Majdalénou Štrosovou.

Komise pokračovala ve své práci dále a 7. 8. 1680 byl u výslechu opět i Lukáš Pakosta, aby se vyjádřil ke svědectví, která mířila proti němu. Ten den se také komise snažila zjistit širší kontakty povstalců s jinými panstvími v Čechách a na Moravě. Při tom komise zjistila, že na Litomyšlsko vyslali své posly z Rychmburka a Novoměstska. Došlo však i na mučení Abraháma na radnici[12], který raději řekl: „Milostiví páni, vyrozuměl jsem všechno, co jste mně ráčili přednésti a žádám za milosrdenství. Poněvadž odepříti nemohu, dávám se vinen.“ Mučilo se ale i druhého dne 8. 8. 1680. Opět Abrahám, pak Zrucký a rychtář Veselík. Odpoledne pak probíhali další výslechy na zámku. 9. 8. 1680 byl mučen Pavel Beybl a stejně tak mučení pokračovalo až do 12. 8. 1680, kdy byl vynesen rozsudek.

Šest předních účastníků povstání bylo odsouzeno k smrti. Lukáš Pakosta, Matěj Abrahám, Jan Černý Uher, Jiří Lorenc, Jakub Čížek a Pavel Beybl.

Lukáš Pakosta byl uznán vinným, že hraběti a úřednictvu sliboval dát na krk provaz a za tímto účelem způsobil bezprostředně vznik povstání šířením nepravdivých zpráv. Za živa byl lámán a následně vpleten v kole a s ním zdvižen do povětří.

Matěj Abrahám z Poříčí byl uznán vinným za to, že osnoval celé povstání, připravoval je, vedl a řídil. Za to byl sťat mečem a jeho tělo vpleteno do kola a zdviženo do povětří.

Jan Černý, Uher, zedník z Bučiny, byl shledán vinným, že vojensky komandoval pozdvižený selský lid a byl popraven stejným způsobem jako Abrahám.

Jiřík Lorenců z Horního Újezda byl seznán vinným, že k povstání jako první udeřil na buben. Za to byl oběšen na šibenici.

Jakub Čížek a Pavel Beybl měli pod šibenicí obdržet milost a po 3 roky pracovat v poutech na obecním. Lukáš Veselík a Pavel Havran byli odsouzeni na 2 roky k obecním pracím v poutech. Jakub Mikulecký, Staněk Podhájský, Matěj Lorenc, Petr Rohle, Jiří Beneš Cerekvický a Jiří Vejda byli odsouzeni na 2 roky, ale rok jim byl odpuštěn. Jan Sloupenský, Jan Kladivo, Jan Cvoch, Petr Jůza, Jan Jůza, Matěj Kaliban, Mikuláš Chaloupka, Václav Zdeněk, Jan Skluna, Jan Jiskra, syn hajného a Macek, pacholek u Gabriele, byli odsouzeni na rok, ale půl roku jim bylo odpuštěno. Pavel Král, Jan Král a Matouš Bednář sběhli. Jejich jména byla přibita na šibenici. Králové se později vrátili a byli vzati na milost.

Den po popravě 14.srpna hrabě Trautmansdorf vydává mírnější poddanský řád s nižšími robotními povinnostmi. Jedná tak nejen v duchu nařízení císaře Leopolda I. a jeho robotního patentu z 28. 6. 1680, kterým byly stanoveny robotní povinnosti na tři dny v týdnu a v době sezónních prací podle potřeb vrchnosti, ale také dle úmluv učiněných Světelským při jednání s povstalci. Hrabě se v „Gnadenpunktech“ zavázal:

1.       Nestavět nových dvorů a ovčínů.

2.      Snížit počet ovcí do té míry, na kterou postačí panská pastva

3.      Nahradit škody způsobené pastvou ovcí na selském

4.      Nestavět robotou chalupy na obci

5.      Ulevit v (povinném) odběru piva, vína, ryb, sýra, ve výrobě a převážení dřevěného stavebního materiálu.

Pro sedláky na Litomyšlsku přinesla Gnadenpunkta určitou jistotu. Neznamenala zlepšení poměrů, ale jejich ukotvení a zejména další nezhoršování. Hlavní selský požadavek, aby vrchnost chovala v panských dvorech tažný dobytek dostatečný pro robotní práce, se prosadit nepodařilo. Sedláci museli dále robotovat se svým potahem i nářadím. Přestala však robota a robotní výpomoc na vzdálených panstvích. Posledních 111 sedláků bylo vysláno z Litomyšlska na žně v Pečkách 21. 7. 1680. Zato nevyčerpala-li vrchnost požadované množství robotních dnů, nechala si je nově od sedláků proplácet.

Potomci Lukáše Pakosty

Lukáš Pakosta měl s Marianou nejméně 10 dětí. Po popravě Lukáše Pakosty převzal bez zápisu hamakovskou poušťku v Horním Újezdě syn Ondřej (1654-1728). Z tohoto gruntu byl však sehnán a grunt byl 24. 12. 1682 prodán Michalu Krejsovi. V roce 1701 pak byl grunt rozdělen na dvě selské ½ živnosti (dnes čp. 41. a 42.), z nichž ½ dostal další ze synů Lukáše Pakosty Marek (1660-1711). Ani Ondřej však nepřišel zkrátka. V roce 1694 koupil panský mlýn a pilu v Poříčí jinak v Kamenných Sedlištích, když nově vyzdvižena za 160 kop grošů. V roce 1720 však mlýn do gruntu vyhořel a musel být znovu vystavěn. Mlýn v Horním Újezdě byl až roku 1687 zapsán synu Lukáše Pakosty Adamovi (1662-1753). Rod Pakostů zde pak mlel až do roku 1849, kdy mlýn (čp. 10.) převzal Václav Boštík (1828-1864), který se sem přiženil k vdově Anně po Janu Pakostovi. Zatímco dcery Lukáše Pakosty Dorota (*1658), Mariana (*1669), Zuzana (*1669, dvojče s Marianou) a Rozina (*1678) se provdaly, nejhůře dopadli synové Matěj a Václav, kteří byli odvedeni na vojnu.

Emigrace Pakostových

Od roku 1624, kdy byla v Čechách zakázána jakákoliv jiná, než katolická víra, odcházeli tajně evangelíci do emigrace v zahraničí. Hojně se utíkalo i z panství Litomyšl. V roce 1705 uprchl do Žitavy před náboženským pronásledováním největší sedlák z Lažan Václav Klejch. Stal se emisarem, vydával tiskem evangelické knihy, z nichž nejznámější jsou tzv. „špalíčky“ šířené následně i na Litomyšlsku.  V roce 1718 sběhl z gruntu v Lubné Tomáš Novák i se ženou a dvěma dětmi. Václav Veselík původem z Desné, avšak od roku 1702 držící čp. 103. v Horním Újezdě, byl nejprve r. 1717 odsouzen k čtyřnedělní veřejné práci za to, že se v Sokolči na panství Poděbradském účastnil luteránské večeře Páně. V roce 1719 pak z gruntu zběhl i s hospodářským náčiním. Spolu s ním zběhl i Petr Štancl z Horního Újezda. Roku 1720 utekl Jan Kletenský ze Seče. Vzal s sebou dvě děti, tři koně, vůz, pluh, brány a obilí. Pak Václav Černín z Morašic, Václav Janoušek z Heřmanic a Jiří Kalous z Javorníka. K největšímu známému útěku do emigrace došlo v roce 1732 v Lubné. V roce 1731 přišel do Lubné z Lužice tajně Václav Šudoma[13] a odvedl 8. 9. 1731 s sebou do lužického Gerlachsheimu Jana Jílka (1710-1780)[14]. Ještě na podzim 1731 se Jílek několikrát vrátil a pokaždé někoho odvedl. Nechodil sám, často jej doprovázel Jiřík Vostrý. Na podzim 1731 odvedl Jiřík Vostrý z Lubné sedláka Jiříka Nešpora řečeného Krejsa s manželkou a dvěma dítky. Odvedl je do Hennersdorfa míli od Žitavy. Na jaře 1732 se vrátil Jan Jílek pošesté společně s Jiříkem Vostrým pro smluvenou skupinu 20 osob. Jiřík Vostrý mu pomohl odvést dvě ženy s dětmi k horám a pak se vracel pro Jakuba Kladiva z Desné. Byl však chycen kaplanem Matyášem Prentzem z Dolního Újezda v době služeb Božích u Mladočova a odsouzen k doživotnímu žaláři na hradě Špilberku. O velikonocích 1732 však Jílek odvedl 19 osob. Celkem je zmapováno 29 osob z Lubné, které v letech 1731-32 pro svědomí odešly tajně do Lužice. Velkou část z nich odvedl Jan Jílek, který se tajně celkem 16x vydal zpátky do Čech, šířil česky psanou nekatolickou literaturu a organizoval odchody do exilu. 30. 5. 1733 však byl Jan Jílek zatčen a vězněn v Litomyšli. Odsud se mu podařilo 20. 8. 1735 při velkém požáru města utéci. 25. 3. 1737 se stal jedním z prvních kolonistů v nově založené exulantské osadě v Českém Rixdorfu (dnes součást Berlína).

Již v roce 1731 jsou jako zběhlé uváděny dcery Ondřeje Pakosty (1650-1728) Magdaléna (*1706), Lidmila, Dorota (*1716) a Manda. To vzbudilo pozornost úřadů, obzvláště když roku 1732 zavládlo v Kamenném Sedlišti zvláštní náboženské rozvlažení. Pacholci za pluhem a děvečky jdoucí na trávu zpívali žalmy a nejkrásnější písně až slzeli. Všichni byli starostliví o spasení skrze rány Ježíše Krista. Na udání duchovního Daniela Pelikána byl v roce 1732 mlynář[15] v Kamenném Sedlišti Vavřinec *1701 Pakosta, syn Ondřeje Pakosty (1650-1728), jinak též zvaný Kalibanský s dvěma svými bratry pro svoji evangelickou víru vrchností držen přes osm neděl v žaláři a mrskán tak silně, že na něm byla nová košile na kusy roztrhána. Poté musel půl roku jezdit s károu a konat jiné těžké práce. Ale protože i přes to všechno nechtěl přistoupit ke katolickému náboženství, byl odloučen od manželky a dětí a odveden za vojáka. V okovech byl poslán za tímto účelem do Prahy. Při posledním noclehu před Prahou se mu však podařilo utéct a dostat se za pomocí výše zmíněného Václava Šudomy v roce 1734 do Gerlachsheimu. Odsud se vrátil pro svoji ženu a děti, aby je odvedl (utekl s manželkou Kateřinou a 4 dítky).

Bratr Vavřince Jiří Pakosta řečený Pilař (*1699) utekl se svojí těhotnou ženou Magdalénou, synem Danielem, sestrou a jedním synáčkem (Jeníkem) v noci před Zvěstováním Panny Marie (24. 3.) 1733 do Gerlachsheimu. Těhotná žena Jiříka Magdaléna byla se synem Danielem na cestě zrazena, Magdaléna uvržena do žaláře. Její syn Daniel jí byl odebrán a odveden na děkanství. Vzhledem ke svému požehnanému stavu byla Magdaléna později dána do špitálu, kde se jí narodila holčička. Pak byla opět uvržena do vězení a odtud s podlomeným zdravým opět do špitálu. Zde panoval i mírnější režim, který ji umožňoval i návštěvy k příbuzným do Brče u Vysokého Mýta. Zde jí také navštívil Václav Šudoma, aby ji odvedl do Gerlachsheimu. Poslal pro ní do Brče děvečku Saloménu Trinklovou z Javorníka. Útěk se však nezdařil. V roce 1735 byla v Gerlachsheimu vylosována losem k odvedení Pakostové v přítomnosti Schulze a jeho pomocníka Jiřího Vostrého děvečka Kateřina Měkotová uteklá z Budislavi v roce 1734. Kateřina Měkotová však byla přičiněním její nevlastní matky Marie Magdalény, vdovy po Janu Měkotovi, chycena a uvězněna v Litomyšli. S podlomeným zdravým nakonec dorazila do Gerlachsheimu Magdaléna Pakostová sama patrně i se synem Danielem (1725-1762), který se stal duchovním české luteránské církve v Berlíně.

Utekli i další sourozenci Pakostovi - Jan (*1680, utekl s manželkou a dítětem), Daniel (*asi 1711, utekl s manželkou Lidmilou a dítětem) a s matkou a pozůstalou vdovou po Ondřeji Pakostovi Kateřinou (*1677). Odhadem tak z rodiny Pakostových uteklo 20 osob. Utekli do Gerlachsheimu nedaleko Zhořelce (Görlitz) v Horní Lužici, tehdy součásti Saska.

Z dětí Ondřeje Pakosty tak v Kamenném Sedlišti zůstal jen Matěj (*1696) Pakosta, který si v roce 1729 s povolením vrchnosti vystavěl na panské půdě na svůj náklad mlýn o jednom složení, a bylo mu líto mlýn opustit. Stejně jako jeho sourozenci však byl tajným evangelíkem. 23. 1. 1767 žádala arcibiskupská konsistoř, aby bludař Matěj Pakosta, mlynář v Kamenném Sedlišti, byl z panského mlýna odstraněn. Konsistoři bylo vyhověno. Již 30. 1. 1767 převzal mlýn vnuk Matěje Antonín Pakosta (*1747), syn zemřelého mlynáře Daniela Pakosty (1725-1762). Zatímco Antonín se stal katolíkem, jeho bratr Pavel se i s rodinou v roce 1782 hlásil k beránkově víře. Jelikož ta však nebyla povolena, nechal sebe i rodinu zapsat jako helvéty.

Radek Zdvořilý

www.zdvorily.wz.cz

Použité prameny a literatura:

Matriky farností Dolní Újezd, Sebranice a Litomyšl uložené dnes ve sbírce matrik Východočeského kraje, SOA Zámrsk

Gruntovní knihy zámeckého panství Litomyšl uložené dnes ve fondu pozemkových knih okresního soudu Litomyšl a ve fondu Velkostatek Litomyšl, SOA Zámrsk.

Soupis nekatolíků uprchlých z Čech z roku 1735 – Dr. Josef Volf, Praha 1907

Z dějin české emigrace osmnáctého století – Adolf Skalský, Chotěboř 1911

O selském povstání na Litomyšlsku r. 1680 – Václav Oliva, Praha 1925

Nás sedláky každý šidí – Antonín Tomíček, Litomyšl 1927

Památce selských rebelů z roku 1680 – Ad. Filáček, Jiří Mahen, Praha 1930

Mlynáři na Litomyšlsku – diplomová práce Miluše Vopařilové, Univerzita Pardubice 2008

Předci Ludvíka Tměje – Radek Zdvořilý, Lysá nad Labem 2016

Zpravodaj obce Lubná 01/2015, Emigrace pro svědomí z Lubné v 18. století – Radek Zdvořilý