V říjnu 2010 jsem od Michala Škocha dostal naskenované staré fotografie zhotovené fotografem Antonínem Leinerem. Jsou to fotografie staré přibližně 100 let a za tu dobu se v Lysé mnohé změnilo. A tak mne napadlo, jít po stopách Leinerových a vyfotit místa z Leinerových fotografii dnes. Ne vždy to bylo jednoduché, ale posuďte sami.

Antonín Leiner

Antonín Leiner se narodil 15.11.1887. Pro město pracoval jako dlouholetý knihovník a zasloužil se o růst Lidové knihovny. Pomáhal v Lysé založit Živnostenskou záložnu, byl členem finanční komise města. Jeho ateliér v Lysé byl nejlepší v okrese. A právě jeho činnost fotografa nám zachovala mnoho jeho fotografii. Při oslavách 10.výročí vzniku Československé republiky v roce 1928 probíhal v Lysé sjezd rodáků spojený s výstavou "Dějiny města Lysé nad Labem v obrazech". Antonín Leiner zde vystavoval 300 svých fotografií zachycujících vývoj města, práci spolků a portréty významných osob. Všechny tyto forografie pak daroval městu a jsou dnes uloženy v městském muzeu. Antonín Leiner zemřel 14.6.1952.

Polabské muzeum dříve panský špitál

    Dům čp. 265 na náměstí Bedřicha Hrozného je uváděn prvně roku 1546 za purkmistra Václava Chalupy. Původně zde byla rychta - sídlo rychtáře. Později radnice neboli rathouz se šatlavou a velkou zahradou. Před radnicí stával pranýř, kde provinilci držící v ruce ukradenou věc, nebo na hlavě košík, na posměch stáli. Také zde býval vystaven "osel" - dvě prkna na způsob střechy k sobě šikmo postavená a na sotrém hřbetu musel odsouzenec sedět jako na oslu. Dům několikrát vyhořel, v roce 1666, 1682, 1751 a 1754. Zbylou ruinu pak odkoupila vrchnost. V roce 1753 se začalo s novou výstavbou půdorysně stejného rozsahu. Nový objekt sloužil jako špitál pro 24 stařen, členek Bratrstva Srdce Páně. V téd obě byly v Lysé tři špitály - v Široké ulici Kolovratský, dále špitál na Karlově a shora uvedený sv.Alžběty, z nadace hraběte Sweerts Šporka. Špitál byl zrušen v roce 1805. Dalších uživatelů bylo několik. Byla zde v části lékárna, hostinec, vinárna, ubytováno zde vojsko a jednu dobu zde bydlela kněžna Štěpánka Rohanová. V patře byl i učitelský byt. V roce 1909 koupila dům Městská spořitelna. Po změně režimu zde bylo městské kulturní středisko. Po částečné rekonstrukci je dnes v objektu Polabské muzeum Bedřicha Hrozného, Úřad práce a Odbor státní sociální podpory.

Škola

    Na místě dnešní školy stával původně Kolovratský špitál. V 16.století je zde však zapsán grunt Adama Urbánka. Škola tehdy stála hned vedle k východu. Za 30.leté války grunt spustl, ale byl obnoven. R.1742 kostelník Josef Rýgl prodal hraběti Františku Karlovi Sweerts Sporckovi na stavbu školy domek i pozemek za 300 zl., 15 kmenů dříví na nový domek, všechen vybouraný materiál ze starého domku, jen sklep zachoval. Zároveň byla zbořena stará škola, která tehdy byla již na spadnutí. Škola, kterou vidíte na starší fotografii, byla postavená r.1743 za 4000 zl. bez nejmenší roboty či jakékoliv pomoci poddaných. V I.poschodí bydleli kněží beneficiáti, které hrabě z pousteven u sv.Václava a na Bonrepu odvolal. 26.4.1753 škola vyhořela a byla opravena zároveň se stavbou špitálu čp.265. Školu vydržoval sám hrabě a proto odmítl platit 1/4 městských kontribucí. Školné se neplatilo a chudé děti dostávaly knížky zdarma. Teprve r.1786 nařídil vikář, aby se platil "sobotales" panu učiteli. Teprve r.1858 místodržitelství určilo učitelům pevný plat. Již v roce 1812 bylo v této škole nedostatek míst a tak děti, které docházeli ze Staré Lysé byly převedeny do školy v Sojovicích. V roce 1860 měla Lysá 3 245 obyvatel a z toho bylo 552 školních dětí. Dosavadní škola byla r.1861 přeměněna ve školu farní o čtyřech třídách. R.1866 nařízeno vyučování jednojazyčné a od těch dob se učilo v Lysé jen česky. R.1871 při opravě staré školy zhotovil benátecký stavitel Jan Černý za 20 zl. nákres na obnovení školy, kde zakreslil i druhé poschodí na starou školu podle návrhu okresního hejtmana Špenglera. Od r.1872 začal starosta František Tangl prosazovat novou školu občanskou místo hlavní farní školy. Na stavbu nebylo však dost peněz a jedna ze tříd musela být umístěna v refektáři v klášteře. Nástavba I. poschodí byla zamítnuta a tak bylo hledáno místo nové. Ale i to se táhlo a tak musela ještě jedna třída na radnici. Po dlouhých tahanicích byla přistavěna nová školní budova čp.468. postavena r.1880. Na konci 19.století se však škola stala velikostí opět nedostačující. V lednu 1891 se začala bourat stará školní budova s vedlejším domem č.12. Začala se stavět úplně nová budova. Stavbu dokončil r.1895 stavitel J.Šebek z Nymburka jako dvouposchoďovou za 45.000 zl. Počet obyvatel Lysé však neustále vzrůstal a s nimi i počet školou povinných dítek a tak byla škola již v roce 1918 opět malá. Stavba nové školy se však stále odkládala. Až teprve v roce 1932 prosadila okresní školní rada výstavbu nové školní budovy "Na písku" - dnes Školním náměstí.

Hostinec čp.21.

    Dnešní herna Mango sídlí na místě, kde byl hostinec od nepaměti. Byla zde velmi stará a největší privilegovaná hospoda. V roce 1554 narušila tichou hladinu městského života v Lysé zvláštní příhoda. Polský kníže Dimitrij Sanguško, bohatýr ze starých knížecích rodů, se zamiloval do Elišky Ostrožecké. Ta neměla otce již od pěti let a její matka, kněžna Beata, byla velmi přísná. Když Eliščin otec umřel, dělal jí poručíka sám polský král. Kníže Sanguško jel tedy za králem, aby si vyžádal povolení ke sňatku s Eliškou a povolení dostal. Ohlásil tedy návštěvu u Eliščiny matky. Přijel na hrad Ostroh s malou družinou. Ale všechno svolení ani přímluvy krále nepomohly, protože kněžna Beata Sanguška jako zetě odmítla. V družině mladého bohatýra byl ale královský poručník určený králem a ten vzal nevěstu za ruku a odvedl oba snoubence k připravenému knězi, který dostal příkaz, aby obřad vykonal. Nevěsta se bála své matky a s obřadem nesouhlasila. Kněz přesto obřad uskutečnil. Platnost takových oddavek byla ale pochybná. Matka nevěsty, kněžna Beata, obvinila Sangušku z násilí a únosu. Proběhl soud, který odsoudil bohatýra ke ztrátě hlavy, cti a všech práv. Nechtěl-li Sanguško zemřít, musel uprchnout. Elišku převlékl do mužského šatu a prchali přes Slezsko do Čech. Bohatýr doufal, že najde ochranu a bezpečí na Roudnici, u svého přítele Jana Turnovského. Cestou se vydával raději za knížete Munsterberského. V Nymburce byl ale poznán a musel prchat dále. Dojeli až do Lysé. Bylo to 31.1.1554, kdy se Sanguško s Eliškou ubytovali v tomto hostinci. Zde byla právě svatba a bohatýr, který si myslel, že je v bezpečí, hodoval se svatebními hosty. Teprve pozdě v noci odešel do pokoje za Eliškou. Mezitím jeho pronásledovatelé, z Polska Vejvoda Zborovský a z Nymburka horlivý rychtář Adam Kuchta se dvěma radními a biřicem došli do zámku v Lysé za hejtmanem a řekli mu, že je ve městě cizinec, nebezpečný násilník a podali mu latinsky psaný list. Hejtman byl ale nemocný, neuměl číst latinsky a tak s nimi nechtěl mluvit. Že to vyřídí až ráno. Ale Nymburští, kteří měli za dopadení bohatýra slíbenou odměnu, začali hejtmanovi vyhrožovat a ten, aby měl pokoj, jim dovolil, že mohou Sangušku zatknout. Pronásledovatelé se nejprve ubytovali v protějším hostinci u Šulce (čp.177, dnes Jednota) a připravovali přepadení. Nejprve poslali do hlídané hospody pro šenkýře Lívu a vystrašili ho, že má hosta násilníka a vynutili na něm svolení bohatýra v hospodě zatknout. Kníže Sanguška, když ve svém pokoji slyšel jak v hospodě vyhrává muzika, šel do šenkovny a povídal si nadále se svatebčany. To již pronásledovatelé stáli za dveřmi. Když je otevřeli tak Poláci s vejvodou Zborovským se tlačili dovnitř a někdo z nich nešťastné zmáčkl pušku. Padl výstřel a nevěstě naštěstí prostřelil jen závoj na hlavě. A začala mela mezi svatebčany a Poláky. Kníže Sanguška toho využil a utekl do chodby. Pak prchal přes dvůr k zadním vratům. Tam sedl na koně a ujížděl. Byl ale ještě v Lysé dostižen na Písku. Poláci ho sekali hlava nehlava. Nejvíce jej ale bil krutý nymburský rychtář Kuchta a řval: "Stůj zrádče, vzdej se!" Bohatýr jen prosil: "Milí páni, nezabíjejte mne, nikomu jsem neublížil." Pak ho zkrvaveného přivedli na radnici a tam k němu přivázali i jeho dna pomocníky, které horlivý Kuchta pochytal. Pak jej převezli do Nymburka. Rychtář nedovolil ani, aby ho omyli a ošetřili. Druhý den jej vlekli do Jaroměře, kde byl svými průvodci zabit a pochován. Nymburští pomocníci se ale zato octli před soudem. Rychtář Kuchta musel opustit Čechy. Nevěsta Eliška byla navrácena své kruté matce a ta jí později donutila k jinému sňatku. Eliška však za nedlouho zemřela smutkem..

Husovo náměstí čp.22. dříve lékárna

    Podle urbáře z roku 1553 je zde uváděn Martin Čáslavský a Jiří ledecký z Granova. 1585 Martin Benátský. Za 30ti leté války grunt spustl. K roku 1661 je zde uváděn syn krejčího Petra Jelínka, který naříkal na těžké časy, že nemůže gruntovní peníze odváděti. Ještě r.1688 se pouhé 4 strychy pole přináležející ke gruntu neobdělávali a dobytka zde nebylo. K roku 1739 je zde uváděna vdova po Martinu Simonovi Voršila, která pro velkou chudobu nemohla zase platit. R.1752 dům vyhořel. Pak se již dařilo lépe. R.1753 koupil grunt Petr Kettner, servitut pro radnici. V roce 1774 měl Petr Kettner 63 let a měl 2 čeledíny. V domě byl vojenský kvartýr. Od roku 1776 patřil grunt rodu Pošvů. Poslední z Pošvů žijící zde v druhé polovině 19.století byl dětinsky pověrčivý. Když zpozoroval znamení nějakého neštěstí, hned se vrátil domů. R.1850 zde byl v nájmu Žid Samuel Pentlář s rodinou. Minimálně od konce 18. století zde byla lékárna. R. 1783 koupil dědičnou a prodejnou lékárnu Heřman Andres, syn Jana Andrese, uzenáře v Praze I. Andresovi zde drželi lékárnu až do 20.století. Lékárník Andres zemřel r.1906 a jeho manželka jej přežila do r.1931, byla vážená pro neobyčejnou dobročinnost a rozšafnost. Lékárnu zde dnes již nenajdeme a místo ní jsou Květiny. Proměnou prošel i dvůr za domem, kde je dnes oblíbená Vinotéka manželů Blažkových.

Radnice čp.23.

    Na místě nynější radnice stával grunt odedávna. Dle visitace 1654 zde byl sedlákem žid Hans Minkh, který měl 90 korců polí (!), z nichž obdělával 42, držel 2 koně, 7 krav, 9 jalovic a 10 prasat. Třebaže jej byl Minkh nucen roku 1656 prodat Jeho Excellenci, ještě v roce 1722 je dům uváděn jako Judenhaus. Minkh (Menk), ale přesídlil pravděpodobně nedaleko do panské vinopalírny (čp.175.). V roce 1726 koupil dům hrabě Czernín, majitel Lysé, ale dům vyhořel a tak jej jako pouhé místo hrabě vyměnil v roce 1741 s obcí za jiné pozemky. Když v roce 1751 vyhořela tehdejší radnice v čp.265. (dnešní Polabské muzeum), rozhodla obec postavit novou radnici zde. A tak se také stalo. Nová radnice byla postavena r.1747 za 3.210 zl. R.1751 byl před radnici postaven pranýř, pak studna se stříškou a r.1753 věž se zvonkem. V radnici bydlel sluha a v přízemí ve východní polovině byl šenk, který zde zůstal až do roku 1882. Na straně k tehdejší lékárně byly důstojnické byty. Na radnici projednával počestný a opatrný magistrát svoje, tehdy velká práva - soudilo se zde na hrdle, provozovalo se zde i právo útrpné - mučení. R.1794 hrabě povolil, aby byla zřízena na radnici věžička za 48 zl.r., kterou se zvonkem svolávali konšelé do rady a zahajoval se jarmark. Stará věžička patrně spadla. Pod loubím bývalo 7 krámků -pekař, ovocnářka a další. R.1873 pro neplacení několikaleté činže, měli být vyhnáni, a to navždy - ale přece zůstali. R.1881 zase byly ty krámky zrušeny, ale jak píše Vojáček, ještě v roce 1936 tam nějaké bývali. V roce 1871 hrozilo sesutím jedno z křídel radnice ve dvoře, kde byly aresty. Město se na opravu zadlužilo v hodnotě 450 zl. u místní záložny, která sídlila v radnici. Záložna roku 1874 padla, ale byla hned založena nová. Za zmínku stojí ještě klenutá brána vpravo od hlavní budovy, která na fotografii není vidět. Na vrcholku této brány byla osazena pískovcová socha ochránce města sv.Floriána, která je v současné době umístěna v sále požární zbrojnice.

Poděbradova ulice dříve Konec

    Až do 20.let 20.století, kdy došlo je zbourání Panského dvora (viz. též popis níže u Masarykovy ulice), končilo dnešní Husovo náměstí zároveň s vyfoceným rohem radnice. Proto také na staré fotografii můžete vidět i pokračující ulici vedoucí na Konec, jak se dříve oblasti Poděbradovi ulice říkalo. Stará fotografie musí pocházet z doby před r.1906, kdy došlo mezi tehdejším hostincem čp.165. (dnes 1707.) a dvorem k proražení nové ulice, nazvané později po slavném lyském rodáku. Dr. Jedličkovi. Hlavním iniciátorem byl Hynek Páv. Nová ulice měla spojovat sever s jihem a skutečně je dodnes jednou z hlavních dopravních páteří Lysé. Vzniklá křižovatka je dnes jednou z nejživějších. Na soudobé fotografii dnes nejvíce "zaujme panelový skvost" z doby reálného socialismu. Nic krásnějšího už na centrální lyské náměstí přijít nemohlo. Na místě tohoto paneláku stával od r.1753 domek pekaře Václava Kopejtka, syna Jana Kopejtky z čp.164. Na počátku 19. století byl v domě vojenský kvartýr a od r.1870 krámek. V roce 1877 se stal majitelem Jan Straka, který zde otevřel hospodu. Ta zde byla i za první republiky. Za zmínku stojí i trochu vyčnívající roh Hotelu U města Prahy (za první postavou zleva), který stál na místě dnešního mírně zasunutého kina čp.25.

Masarykova dříve Nádražní a předtím Židova ulice

    Nynější Masarykova ulice je nepochybně jedna z těch, které prošli v uplynulém staletí bouřlivým rozvojem. Na starém snímku je ještě po pravé straně ulice vidět bývalý panský statek. Ten zde založil hrabě a generál Jan Špork v druhé polovině 17.století. Původní panský dvůr "Na Čeřeni", který ležel v místě dnešních čp.70.-73. věnoval r.1696 svému nejvyššímu hejtmanovi na Lysé Pavlu Kalinovi. Nový dvůr vznikl na místě 17 (!) starších gruntů, které byly po 30ti leté válce zčásti zpustlé a pohořelé. Generál a nový vlastník panství Lysá hrabě Jan Špork některé grunty vykoupil a některé zabral silou. Za to jej město žalovalo, ale hrabě se vymlouval, že zabral grunty opuštěné od protestantů. Tyto tahanice způsobyli, že v novém dvoře Jeho Excelence žádné velké stavební aktivity neprováděla. Teprve zeť hraběte F.A.Šporka hrabě Karel Sweerts-Spork začal stavět nový dvůr, na tehdejší dobu velice moderní. Na rozšíření dvora přikoupil r.1750 ještě další dvory a pozemky. Ve dvoře byla tehdy i hospodářská škola na vychování hraběcích a hospodářských úředníků.

    Původní název Židova nebo Židovská ulice byl odvozen od čp.175. Zde měli Židé vinopalnu a flusárnu a říkalo se zde Židovna. Židé byli v Lysé odedávna. Podle purkrechtních knih a urbářů byl r. 1553 Pinks hned vedle fary, na místě nynějšího kostela, pak č.23., kde je nyní radnice, byl Menk, kravař a špatný kramář. Když v roce 1656 Menk prodal svůj dům vrchnosti, přesídlil pravděpodobně sem do pronajaté vinopalny. V soudních protokolech je mnoho zápisů o židovských handlech. Před třicetiletou válkou směli všichni měšťané podle potřeby za poplatek zámku pálit víno. R. 1627 hejtman cis.panství Frydrych de Matta zakazoval měšťanům pálení vína, protože svádělo k neřesti a hubilo lidi. Dva lidé se prý k smrti upili. Pak ale opět za poplatek povolil. Zřejmně se jednalo o nezanedbatelné příjmy. Generál Špork pronajal vinopalnu Židovi a měšťané si marně stěžovali k nejvyššímu úřadu při odvolání se na slib, který dali císaři Ferdinandovi II., že "nesmějí mezi sebou trpěti jinověrce". To se však týkalo pouze protestantů. R.1778 zase žádali, aby hrabě vinopalnu a flusárnu pronajal dvěma nebo třema měšťanům. Tak Židovna zůstala v platnosti. Židovna obsahovala tři velké světnice se třemi komorami, krámek, židovskou šul, tj. modlitebnu a chlév. R. 1696 pachtýř platil celkem 97 zl. a náležel k tomu židovský hřbitov. Josef Vojáček píše, že tento hřbitov ležel nedaleko obory plaňkami ohraničený, na severozápadní straně lesa Židováku mezi tímto lesíkem a železnicí, hned vedle silnice k oboře. Tuhle lokalitu se mě však nepodařilo identifikovat. Zároveň s vinopalnou měl žid flusárnu - Potaschen fabrik - kde vyráběl ze dřevěného popele draslík čili salajku, v různých řemeslech potřebný. Za sedmileté války byli Židé podezřelí, že straní nepříteli. Nikdo nesměl Žida přechovávat. Pak je chtěla Marie Terezie vyhnat.

Nádraží

    Na starší fotografii vidíme, jak nádražní budova postavená v roce 1898 vypadala před rokem 1918. Slavnostní zahájení dopravy z Lysé do Prahy a do Děčína bylo 4.10.1874. Lyské nádraží bylo projektováno jako nádraží III. třídy a mělo restauraci a krytý perón. Cesta do Prahy trvala hodinu a dvacet minut. Při pohledu na starou fotografii se nemohu ubránit dojmu, že staré nádraží bylo architektonicky atraktivnější, než to nynější. Zmizela prokládaná nároží, zmizela vyřezané dřevěné ornamenty na střeše, zjednodušili se nadpraží oken i komíny, změnila se střešní krytina. Za zajímavost jistě stojí i nápis "Lisá" s měkkým "i".

Vodákova dříve Lázeňská ulice

    Roku 1710 podle příkladu jiných měst pořídila obec lázně k nutné potřebě obyvatel. Přikoupeno kus pole u Zbudova, za Kačínem a palouk u Vojáčkových. "Pak lázeň prošacována za 600 zl. rýnských." Po těchto lázních, které byly v dnes čp.253. (na fotce zcela vlevo) byla pojmenována i přilehlá ulice směřující od náměstí jako Lázeňská. Lázně koupil ještě téhož roku Jan Nitsch, jeho excelence pana hraběte Kuchelschreiber - kuchyňský písař. Lázně zde zanikly počátkem 2.poloviny 19.století. Ještě za Jana Knebla, který dům koupil v roce 1879 se zde nalézali důkladné dřevěné vany. Syn Jana Knebla Bohumil byl stavitel získal dům v roce 1912. Z této doby také pochází i stará fotografie datovaná k roku 1914. Na zdi domu si můžete všimnout ještě reklamní cedule s nápisem "Prodej stavebního dříví a prken všeho druhu." Vlevo od vrat je vidět i cedule s jasně čitelným nápisem "KNEBL". Nový dům, tak jak jej známe dnes, byl postaven pravděpodobně ve 20.letech 20.století. Stavitel Knebl zemřel otravou krve po vytrženém zubu v roce 1928. Přestavbou ale prošla i řada dalších domů v ulici - porovnejte sami.

    A Vodákova ulice z druhé strany...

Čechova ulice

Hotel u Města Prahy

Husovo náměstí

Hrozného dříve Jungmannovo náměstí

    V roce 1291 došlo ke zřízení fary a zřejmě i farního kostela sv. Jana Křtitele se hřbitovem ve východní části protáhlého vidlicovitého námestí (viz.staré foto). Od roku 1741, kdy byl dostavěn nový kostel založený hrabětem Šporkem r. 1719, byl starý farní kostel užíván jen jako hrbitovní kaple sv. Barbory. Dne 1. května 1784 vyzváněly zvony na znamení, že se v kostelech zavádí nový rád ve smyslu změn Josefa II. Hřbitovy musely být za městem a tak byl původní hřbitov přemístěn za školu naproti dnešnímu vstupu do zámecké zahrady, kde dnes najdete parčík. Hrbitov zde byl posvecen r.1785, kdy se také přestalo pohřbívat u kaple sv.Barbory, a sloužil až do 1.1.1895. 17.11.1781 vydal Josef II. „Patent o zrušení nevolnictví a o náboženské toleranci.“ V něm císař povoloval protestantům „…přebývati v zemích císařských a konati bohoslužby dle svého řádu…“ Hlavní motiv vydání patentu byl politicko-ekonomický. Nekatolíci si již mohli koupit dum a pozemek. Měli stejná práva občanská, mistrovská, mohli dosáhnout akademických titulu a pracovat ve veřejných službách. Tím byly státu zajištěny nové ekonomické síly. V Lysé se k helvetskému vyznání přihlásilo 121 rodin. Císařský patent nebyl po vůli místním katolíkum. Náboženská nesnášenlivost římskokatolické církve byla tehdy tak veliká, že nedovolili evangelíkům pochovávat mrtvé na „jejich“ hřbitově. Na mnoha místech byly kvuli tomuto velké bouře, při kterých muselo zasahovat i vojsko. Evangelíkum nezbylo nic jiného, než si založit hrbitov vlastní v místě dnešního sídliště Třešňovka. Evangelíci doufali, že se jim pro své bohoslužby podaří získat v té době již nepoužívanou kapli sv.Barbory. Ta však byla proměněna na skladište a později na jaře 1879 zbořena i s přilehlou kostnicí, ve které byly až do hloubky 4m pravidelně srovnáné kosti, které prý 14 dní odváželo 6 dělníků na hřbitov za školu. Rumem z kostnice byl zasypán kal na náměstí a náměstí a náměstí bylo urovnáno tak, že mělo svah k jihu. Náměstí nebylo upravené ani čisté, a tak roku 1880 prosadil děkan Podobský, aby nebyly na náměstí pouštěny husy z celého města jako na vsi. Jezdění trakařů, dvojkolek i vozíků bylo zakázáno po chodnících. Bylo započato s úpravou náměstí a Ing.Bošina z Vrutice navrhl projekt na stavbu tarasu, který má dnešní podobu. Okrašlovací psolek provedl výsadbu zeleně a stromů a přispěl ke kráse parku. Občan Josef Kaplan na vlastní náklady postavil v západní části parku sochu Panny Marie. Při kopání základů této sochy byla nalezena také malá kostnice, která byla rovněž převezena na hřbitov. V té době byl majitelem zámku hrabě Kinský, příznivec města. Všechny cesty v zámku ohraničil zvláštními obrubníky a při výstavbě Jungmannova náměstí tyto obrubníky věnoval městu. Bylo to vkusné, park se po dokončení stal středem pozornosti města. Konaly se zde koncertz, park byl neustále navštěvován, lavičky sloužili k posezení a odpočinku. V roce 1923 byl v parku postaven pomník padlým z první světové války.

Klášter

Sojovická ulice

Stržiště

Zpět na hlavní stranu.