Kapitola ze života tajných evangelíků na Poličsku na počátku 18.století
V roce 1624 bylo v Čechách zakázané jakékoliv jiné náboženství než katolické. Pro víru mohli zemi opustit stavem svobodní, zatímco poddaní museli přijmout katolickou víru. Mnozí jej však přijali jen zjevně a dál zůstali věrni evangelickému vyznání. V oblasti západně od Poličky žilo i na počátku 18.století mnoho tajných evangelíků. Čím dále od města Poličky, tím více jich bylo. V Pusté Rybné navíc v té době existovala sklářská huť, jejíž sklářští odborníci se svým evangelickým vyznáním ani netajili, ale vrchnost se proti nim bála zakročit, protože za ně neměla náhradu.
Velká skupina kacířů byla na Poličsku odhalena v roce 1713, kdy prováděny u podezřelých domovní prohlídky a nalezeny kacířské knihy z Poličky u Tobiáše Sejkory a jeho otce Jana Sejkory, Jana Šlerky, vdovy Doroty Sedláčkové, Jana Mattise a Jakuba Puchara, na předměstí Poličky u Mikuláše Tamele, dále u Matěje Roubínka a Jiřího Mřeníka, v Kamenci u mlynáře Jana Sedliského, v Sádku u Lukáše Jílka, Karla Mřeně, Matěje Trojtlara, Jana Tesky a Jana Bureše, v Telecím u Martina Pavliše, Václava Sejkory, Mikuláše Dvořáka, Jakuba Rojera, Václava Filipa, Matěje Šmatlána, Pavla Trávníčka, Jiříka Kočvary, v Rybné u Jana Novotného, rychtáře Matěje Dostála, Jiříka Lišky a dcery provdané za Jana Novotného, Jana Mlynáře, Matěje Mlynáře, mlynáře Václava Ernbergera, Václava Kučery, Václava Kučery lokalisty, Jana a Jana Kozáka, v Oldříši u Lukáše Tesky, Matěje Ernbergra, Václava Romportla, Jana Popelky a Jana Michálků. V dalších letech byli pak z kacířství podezřelí: Jiří Mrva a Jan Čuřík (1715), Matěj Sejkora (1716), Jan Sejkora (1718), Jan Šlerka a Tobiáš Sejkora (1720). Tobiáš Sejkora byl za bludnou víru vězněn ještě v roce 1724.
Na panství Polička žili tehdy i Šudomovi. Rod Šudomů pocházel z Trpína, kde v polovině 17. století Jakub Šudoma držel selský grunt o výměře 36 strychů. Zatímco grunt převzal jeho syn Jiří, druhý syn Václav se vyučil kovářem. Bývalo tehdy zvykem, že každá obec měla obecní kovárnu. Pronajímala ji kovář, který nabídl za pronájem nejvíce. Kováři tak často měnili svá místa působnosti ve snaze najít nejlevnější kovárnu k nájmu. Někdy okolo roku 1705 rodina Václava a Zuzany Šudomových opustila Trpín a přesídlila na sousední panství města Poličky. Nejprve do Pusté Rybné a pak do Oldříše. Šudomovi byli tajní evangelíci a v evangelické víře vychovávali i své syny. Ty Václav Šudoma vyučil i kovářskému řemeslu. Na konci roku 1720 Václav Šudoma starší zemřel a hlavní postavou v rodině se stal jeho nejstarší syn František Šudoma. 7. 9. 1723 se musel oženit s Alžbětou Liberšarovou z Oldříše, která byla v té době již v sedmém měsíci těhotenství. Společně pak bydleli v chalupě v Oldříši, kterou postavil buď František Šudoma, nebo již jeho otec Václav.
Pronásledování tajných evangelíků, skryté vyznávání víry předků, přetvářka ve formě katolické víry, kupování zpovědních cedulek apod. vedlo k pokrytectví. Mnoho evangelíků se proto duševně sebetrýznilo a řada z nich volila raději emigraci, nebo alespoň odcházeli na bohoslužby do zahraničí, aby tak ulevili svojí duši. Z Poličska se v té době chodilo na Slovensko, tehdejších horních Uher, kde bylo částečně povoleno evangelické náboženství. Z Čech a Moravy to bylo nejblíže do Myjavy, kde byl neartikulární kostel. Pravděpodobně tam zamířil i František Šudoma společně s chalupníkem Janem Vancalíkem. Bez povolení však nemohl poddaný opustit hranice panství. Jejich cesty tak byly maskovány cestami za příbuznými apod. 2. 5. 1725 však došlo k jejich prozrazení a byli nahlášeni purkmistrovi Poličky, že pro víru zběhli z panství. Císařským rozhodnutím z r. 1725 bylo kacířství pokládáno za zločin proti státu a stanoveny za něj kruté tresty. Každý poddaný bez rozdílu pohlaví, který by byl usvědčen z kacířství, měl být nejprve odsouzen na jeden rok k těžké práci. Kdyby i potom v bludu setrval, měl být v tomto trestu ponechán druhý i třetí rok. Kdyby ani to nepomohlo, měl být navždy vypovězen ze země. Ten, kdo by se vrátil, měl být ztrestán na hrdle. Na základě královského dekretu purkmistr v Poličce rozhodl o zabavení majetku Františka Šudomy a Jana Vancalíka. František Šudoma a Jan Vancalík se však 17. 5. 1725 vrátili zpět. Pro podezřelost víry byli hned uvězněni v městské šatlavě. Až teprve, když se za ně zaručili sousedé z Oldříše Jiřík Neumeister a Václav Libišar a zaplatili pokutu, byli propuštěni. Na konci května jim pak byly vráceny i zabavené věci. Tím však případ neskončil, ale teprve začal. Radní z Poličky nahlásili tento případ nadřízenému úřadu – královské apelaci v Praze a ten nařídil rozsáhlé vyšetřování. 9. 6. 1725 tak byli vyslechnuti nejen František Šudoma a Jan Vancalík, ale také další podezřelí z Oldříše – Jan Teska a Jan Šudoma. Protokol z městské rady z 11.6.1725 zmiňuje pak dále i výslech Václava Šudomy a Lukáše Tesky. 13. 6. 1725 došlo k výslechu dalších podezřelých – Václava Kozáka, Václava Neumeistera a Jana Popelky vše z Oldříše, a Karla Břeně ze Širokého Dolu. Jejich výslechy pak byly zaslány ke královské apelaci v Praze a neměly bezprostřední dopad. Korespondence mezi Poličkou a Prahou zabrala zpravidla několik týdnů. Až teprve 15. 3. 1726 došlo k uvěznění Václava Šudomy. Protože se tak stalo na základě výslechu Jana Šudomy, Jana Vancalíka, Václava Romportla a Karla Mřeně, bylo uvedeným nařízeno hradit za nemajetného Václava Šudomu náklady na věznění 4 groše týdně, zajistit mu vařené jídlo a chleba. 8.4.1726 žádal Václav Šudoma o propuštění ze šatlavy. Jeho žádost však byla zamítnuta, protože měl být ještě vyslechnut vikářem z Vysokého Mýta. Ten se dostavil 23.5.1726 a kromě Václava Šudomy vyslechl i Františka Šudomu, Pavla Romportla, Jana a Lukáše Vancalíkovi, Jana Popelku, vše z Oldříše a Karla Mřeně ze Širokého Dolu. K propuštění Václava Šudomy však nedošlo. 26.5.1726 se za jeho propuštění přimlouval rychtář v Borové Václav Makovský. Až teprve 2.6.1726 městská rada souhlasila s propuštěním Václava Šudomy z vězení, ačkoliv byl dále podezřelý ve víře. Hlavním důvodem však byly narůstající náklady za věznění Václava Šudomy, které odmítali již ostatní vyslýchaní platit. Za Václava Šudomu se zaručili František Šudoma, Jan Telecký a Václav Libišar, všichni z Oldříše a následně 19.6.1726 vyměřila městská rada Františku Šudomovi, že má za věznění svého bratra doplatit právnímu poslu Ferdinandovi Hořínkovi 1 kopu grošů.
V roce 1731 byl uvězněn evangelický farář v Myjavě Daniel Krman a došlo k uzavření neartikulárních kostelů na Myjavsku. Cesta k artikulárním kostelům na Slovensku z Čech se prodloužila. Objevily se však nové možnosti v Lužici. V roce 1722 byla založena moravsko-německá kolonie v Herrnhutu, v roce 1724 česká kolonie v nedalekém Großhennersdorfu a stejný rok česká kolonie Český Karlov, německy Gerlachsheim, dnešní Grabiszyce Średnie. Zprávy o nich se brzy rozšířily i mezi tajnými evangelíky v Čechách. V dubnu 1731 se pro emigraci do Lužice rozhodli i tajní evangelíci z Oldříše. Impulsem bylo patrně zadržení tří mladíků z Oldříše, u kterých byly nalezeny zakázané knihy. Byli odvlečeni do Poličky, zde připoutáni řetězy k městským branám, kde na ně lidé házeli kamení a bláto. Z Oldříše utekla skupina 16 osob – 27letý Václav Šudoma, jeho 35letý bratr František s o rok mladší manželkou Alžbětou, jejich tři a půl roku starým synem Václavem, a ještě ne ani roční dcerou Annou, dále matka Václava a Františka Šudomy Zuzana. Dále utekli švagři Františka Šudomy Vancalíkovi: Jan, Lukáš s manželkou Verunou a dvěma dětmi a Jakub s manželkou Marií a dvěma dětmi. Další, kdo utekl, byl chalupník Matěj Pehl z Oldříše. 26.4.1731 došli do Großhennersdorfu. Ten však byl v té době již přeplněn českými exulanty a nebylo zde pro ně ubytování. Justiciár Johan Samuel Burger jim proto dal 12 grošů na další cestu a poslal je pryč. V dalších dnech a týdnech exulanti z Oldříše obešli další lokality, kde se zdržovali čeští exulanti, a hledali, kde se usadit. Část z nich našla svůj nový domov v Gerlachsheimu, kde se František Šudoma a Jan Vancalík stali jedněmi z 26 zakoupených hospodářů. Václav Šudoma se usadil ve Zhořelci (Görlitz). Vancalík Lukáš s rodinou a Vancalík Jakub s rodinou se usadili v Herrnhutu.
I přes bídné sociální podmínky vzbuzovaly svobodné náboženské poměry v Lužici mezi českými exulanty euforii. Mnozí z nich se proto do Čech vraceli, aby přivedli další příbuzné a tajné evangelíky. Ještě téhož roku se vrátil do Čech i Václav Šudoma a 8.9.1731 odvedl z Lubné do emigrace do Gerlachsheimu Jana Jílka. Životní osudy Jana Jílka zachytila ve svém stejnojmenném díle spisovatelka Tereza Nováková. Následující rok 16. 10. 1732 zakázal saský kurfiřt přijímat v Sasku a Lužici další české exulanty. Zpočátku však nemělo toto nařízení velký efekt a exulanti přicházeli z Čech stále. V lednu 1733 se v Čechách objevil znovu i Václav Šudoma a odvedl 7 osob: Jana Janáska jinak Pěničku z Českých Heřmanic, Františka Andrle, Václava Němce, Františka Vojtěchů a Jakuba Kavku (s ním odcházeli také jeho dvě sestry) do Gerlachsheimu. Šli jen v noci, přes den se skrývali v lese. 25.1.1733 dorazili do Gebharsdorfu a druhý den ke krajanům do Gerlachsheimu. Za nedlouho poté se vydal opět do Čech. Okolo Velikonoc 1733 byl s Františkem Čapkem v Širokém Dole u Jana Břeně a Hanuše Březiny. V této době, neznámo však zda-li s Václavem Šudomou, se do Gerlachsheimu vydal z Kamenného Sedliště i Jiří Pakosta se svojí těhotnou ženou Magdalénou, synem Danielem, sestrou a synem Jeníkem. Těhotná Magdaléna Pakostová byla však se synem Danielem po cestě chycena. Magdaléna byla uvržena do žaláře a syn Daniel odveden na děkanství. Vzhledem ke svému požehnanému stavu byla Magdaléna později dána do špitálu, kde se jí narodila holčička. Pak byla opět uvržena do vězení a odtud s podlomeným zdravým opět do špitálu. Zde panoval i mírnější režim, který ji umožňoval i návštěvy k příbuzným do Brče u Vysokého Mýta. Václav Šudoma se jí snažil vyhledat, aby ji odvedl do Gerlachsheimu. Poslal pro ni do Brče děvečku Saloménu Trinklovou z Javorníka. Útěk se však nezdařil. Šudoma přivedl jen bývalou Pakostovu služku. Během roku 1733 z Čech odvedl společně s Mikulášem Jirečkem z domku Jiřího Ostrého v Zálší Tobiáše Jirečka z Heřmanic s jeho ženou, dítětem a sestrou Kateřinou. Týž rok Václav Šudoma přijal ve své chalupě ve Zhořelci Jana Vokase jinak Martínka, krejčího z Netřeb s jeho sestrou Dorotou. Pro časté návštěvy v Čechách a odvádění tajných evangelíků byl Václav Šudoma považován úřady za velkého svůdce, který měl být zadržen a uvržen do žaláře. Za tímto účelem byl vydán i popis jeho osoby a řeči: „mluvil jako by kňoural, jako by měl řeč náchylnou a přívětivou, jako by se usmíval a radoval, když se sejde s nějakým známým, říká: ale, ale, děťátko, vítám vás." U Hanuše Březiny v Širokém Dole se s Františkem Čapkem objevil i téhož roku okolo Vánoc. Poslední zpráva o Václavu Šudomovi je z roku 1734, kdy pomohl utéci Vavřinci Pakostovi jinak Kalibanskému, bratru výše uvedeného Jiřího Pakosty z Kamenného Sedliště. Vavřinec Pakosta byl pro víru uvězněn již roku 1732. Byl však zatvrzelý a odmítal se svého přesvědčení vzdát. V roce 1734 byl tedy veden v okovech z Litomyšle do Prahy. Poslední noc před Prahou se mu však podařilo utéci a následně jej Václav Šudoma odvedl do Gerlachsheimu. Čeští exulanté se v roce 1737 dostali v Gerlachsheimu do složité situace. V počtu asi 400 osob utekli do Berlína, kde se souhlasem pruského krále založili osadu Český Rixdorf (dnes součást čtvrti Neukölln). Mezi tehdejšími hospodáři je zde psán i František Šudoma. Datum jeho úmrtí není známo. Vdova Alžběta však zemřela v Rixdorfu 4.9.1781, ve věku 86 let. Mezi hospodáři v Českém Rixdorfu je již v roce 1737 psán i Jakub Vancalík, který se původně usadil v Hernhutu. Odchodem z českého příhraničí do Berlína došlo i k útlumu tajných cest českých evangelíků do Čech.
Útěk skupiny tajných evangelíků z Oldřiše v roce 1731 a následné odvádění dalších, nezůstalo bez odezvy úřadů. Chalupy Františka Šudomy, Jana Vancalíka a Matěje Pehla v Oldříši byly zabaveny a došlo k další vlně vyšetřování. Protože u Oldříše se mělo za to, že odsud tajní evangelíci odešli, soustředilo se vyšetřování na okolní obce. Úspěšné bylo v případě Širokého Dolu. 27. 1. 1735 byl sedlák Karel Mřeň společně s manželkou Mařenou, Martinem Květenským, Jiřím Erbesem s manželkou Mařenou a Pavlem Popelkou, odsouzen pro kacířství k půlroční obecní práci v železech a poutech mimo nedělní a sváteční dny. Velké vyšetřování se vedlo i v Kamenci a Sádku – podezřelí z hereze zde byli Jan Teska ze Sádku, Tomáš Jílek a jeho manželka Kateřina z Kamence, Jiří Jílek ze Sádku, Kateřina manželka Jana Jílka ze Sádku, Jiří Kučera a jeho manželka Magdaléna, Jan Kučera a jeho syn Pavel a Jakub Břeň. Podezřelí ve víře však byli 17. 6. 1735 od hereze osvobozeni, když složili vyznání katolické víry. Tato vyšetřování a vnější vlivy, zejména ubytek predikantů přicházejících ze zahraničí do Čech, způsobily, že v dalších letech nebylo o nekatolících na Poličsku příliš slyšet. K oživení došlo až ve 40 letech 18. století v souvislosti s vpádem pruského evangelického vojska do Čech.