Potíže s městským katem
Od založení města Poličky patřilo, stejně jako u mnohých dalších měst, mezi výsady města i právo hrdelní. Městská rada rozhodovala o hrdelních zločinech, které nespadaly do kompetence městského rychtáře, a bylo-li potřeba, používala i právo útrpné. V tom jí sekundoval kat, který byl i vykonavatelem hrdelních trestů. Samotné útrpné a hrdelní právo by však, i přesto, že bylo dobře placené, kata neuživilo. Přece jen hrdelních zločinů bylo jen omezené množství. Městský kat se proto živil zároveň jako pohodný. Práce pohodného spočívala v likvidaci uhynulých a toulavých zvířat. Vedlejším produktem této činnosti bylo vydělávání kůže těchto zvířat, čímž se však kat mohl dostat do sporu s městskými řemeslníky dělajícími totéž ze zvířat poražených. Řemeslo kata bylo svobodné, ale považováno za nečisté. Kat proto nebydlel přímo ve městě, ale v Poličce na horním předměstí.
Asi od roku 1669 zastávali pozici městského kata v Poličce Gruberovi. Byl to rod nedotknutelných, kde se katovské řemeslo předávalo z generace na generaci. Ve stejné době se rod uchytil i na pozici městského kata v Litomyšli. Když v roce 1708 zemřel v Poličce kat Kristián Gruber (1629-1708), chvíli zde zastával pozici kata jeho syn Karel (1683-1755). Z Poličky však odešel do Havlíčkova Brodu a pak do Blanska a uvolnil pozici kata svému příbuznému jmenovci Karlu Gruberovi (*1695), synu kata v Litomyšli Ludvíka Grubera. Jeho působení v Poličce je doloženo nejpozději k roku 1718. Karel Gruber byl hrubé a konfliktní povahy. Dostával se tak do sporů se svými sousedy. Události dostaly rychlý spád roku 1724.
Na podzim 1724 byla uvězněna Kateřina Jandlová z Radiměře podezřelá z vraždy svého nemanželsky narozeného dítěte. Poslední týden v říjnu vedli vyšetřování radní Jan Martinásek a Ondřej Choceňský. Vyslechli svědky v Radiměři zejména Jana Friedla, který oznámení učinil. Zadržen byl i otec dítěte Ciprián Voltet, a protože byl poddaným ke Svitávám, byl za nemanželský styk poslán do tamějšího vězení. Radní nechali v Radiměři vykopat zavražděné nemluvně jakožto corpus delicti, provedli jeho ohledání a jeho opětovné pohřbení provedli za asistence faráře z Vendolí. Ani po opakovaných výsleších se však Kateřina Jandlová nechtěla k činu doznat. V březnu 1725 na základě doporučení královské apelace v Praze byl proto k výslechu přizván královehradecký kantor Ferdinand Částka, který měl pravděpodobně s podobnými případy zkušenost. Tomu se však do Poličky příliš nechtělo a do Poličky se dostavil až po naléhání na začátku června 1725. Ani jeho přítomnost však k doznání Kateřiny Jandlové nevedla, a tak byla královskou apelací nařízena tortura Kateřiny Jandlové.
Od roku 1707 platil v zemích Koruny české trestní zákoník nazvaný po císaři Josefu I. jako Josephina. Ten stanovil pravidla pro vyšetřování, souzení, ale také pro útrpné právo. Útrpné právo nemohlo být aplikováno na těhotné ženy a šestinedělky. Dále byli vyloučeni lidé s nedostatečným rozumem a nezletilí. Tortura neměla být prováděna ani těm, kteří již byli nějak zdravotně poškození, nebo měla být tortura provedena tak, aby nezhoršovala stávající zdravotní poškození. Tortuře předcházelo představení kata vyslýchanému. Kat popsal vyslýchanému postup mučení a předvedl mu mučící nástroje. V této chvíli se měl možnost vyslýchaný stále přiznat. Pokud tak neučinil, byl mu před samotnou torturou ponechán ještě čas, zpravidla den, na rozmyšlenou. Samotná tortura měla jasně dané stupně a postup: první byla vazba aneb šněrování, při kterém byly vyslýchanému za zády sešněrovány ruce provazem, který byl bolestivě utahován. Druhé bylo přiložení palečnic. Palečnice byly dva železné pláty, mezi které se dali palce vyslýchaného, a jejich sevřením se drtily prsty. Při tomto stupni již tekla krev. Třetím stupněm byly šroubovací boty. V podstatě obdoba palečnic, ale nasazená na nohu. Čtvrtý stupeň bylo natahování na žebříku a suché tažení. Tam, kde neměli žebřík, svázali vyslýchanému ruce v zápěstí za zády a za toto uchycení jej vytahovali do výšky přes hák zavěšený na stropě. V obou případech docházelo k postupnému vykloubení ramen. A konečně pátý stupeň byl oheň, kdy vyslýchaným v pozici čtvrtého stupně byl svíčkou pálen bok. Mučení mělo být však takové, aby nezanechalo trvalé následky. Mělo být prováděno ve všední den dopoledne a nemělo trvat déle jak půlden. Výjimkou byli obzvláště silní a k bolesti necitelní lidé a Židé, kde bylo povoleno torturu rozložit do dvou až tří dnů.
Tortura Kateřiny Jandlové byla nařízena na 2. 8. 1725. Poličský kat Karel Gruber si na pomoc povolal i svého otce a kata v Litomyšli Ludvíka Grubera. Představení kata, ani ukázka a popis mučicích nástrojů neměly účinek. Došlo tedy na skutečné mučení. Použití prvního stupně, kdy byly Kateřině Jandlové svázány ruce a bolestivě utahovány, také nepřivedlo Kateřinu Jandlovou k doznání. Kat Karel Gruber tedy na pokyn radních nasadil palečnice. Hned při počátku palečnic však Kateřina Jandlová upadla do těžké mdloby a výslech musel být přerušen. K jeho opakování došlo druhý den. Karel Gruber, aby předešel upadnutí Kateřiny Jandlové do mdloby, nechal ji užít cosi z flaštičky ukryté v jeho kapse. Po požití však Kateřina Jandlová ztratila zrak a řeč. V tu chvíli si však nikdo nevšiml, že oslepla a to, že nemluvila, si radní pravděpodobně vykládali jako její zarputilost. Byla zmučena tak, že hned druhý den k ní museli povolat felčára a to až z Litomyšle a léčit jí na náklady města (zatímco náklady na její věznění platila jakožto nemajetné obec Radiměř). V tuto chvíli si již radní v Poličce začali uvědomovat, že něco není asi v pořádku. Provedli tedy výslech slepé a němé Kateřiny Jandlové, ve kterém jim posuňky potvrdila, že před torturou užila cosi z flaštičky kata Karla Grubera. Radní hned následně vyslechli i kata Karla Grubera a uvrhli jej do vězení. Radní v Litomyšli byli požádáni o výslech jejich kata Ludvíka Grubera, který byl mučení přítomen. Odpověď s výslechem Ludvíka Grubera přišla obratem. Radní v Poličce však nevěděli, co dále. Stala se chyba, za kterou i oni mohl nést odpovědnost. Proti věznění se navíc začal vzpírat i Karel Gruber. Asi po týdnu se radní v Poličce rozhodli požádat o rozhodnutí v dalším postupu královskou apelaci v Praze. Odpověď přišla za měsíc. Královská apelace žádala nový výslech Karla Grubera a zprávu o zdravotním stavu Kateřiny Jandlové. Apelace si také vyžádala zprávu o události, kterou měla potvrdit svými podpisy celá městská rada. Uložené úkoly měly být splněny do čtrnácti dnů, a tak se také stalo. V době, kdy Poličtí čekali na nové instrukce, se však zhoršil zdravotní stav Kateřiny Jandlové. Felčár z Litomyšle za příčinu označil nedostatek teplých pokrmů. Rada města proto schválila další výdaje na její léčení, vpustila do vězení její matku Kateřinu Jandlovou starší, aby se o ní starala a spěšně vypravila magistra Nespěšného do Prahy s dopisem královské apelaci popisujícím aktuální potíže. Zima a chlad ve vězeňské cele však vedl i k onemocnění Kateřiny Jandlové starší. 24. 11. 1725 tak byl povolán felčár Jan Rudolf, aby vyšetřil i jí. Bylo však již pozdě. Kateřina Jandlová starší v té době nebyla schopná již ani jíst a pozřít léky. 2. 12. 1725 zemřela na těžkost na prsou. Radní ji nechali v noci odnést na hřbitov u sv. Michala a tam bez obřadu s vědomím děkana u zdi pohřbít. 7. 12. 1725 na základě nařízení královské apelace byl kat Karel Gruber propuštěn z vězení. Královská apelace dále nařídila dále léčit slepou a němou Kateřinu Jandlovou a zařídit jí lepší stravu. Obci Radiměř byl tak navýšen poplatek za její věznění a vyživování z 18 na 28 grošů týdně (4 groše denně). Kateřina Jandlová byla pak vězněna ještě další tři měsíce, než byla propuštěna zpět do Radiměře, kde se o ní měli postarat. V létě 1726 však Kateřina Jandlová z Radiměře odešla a vydala se na pouť do Mariazell.
V březnu 1726 městská rada v Poličce rozhodla o čtvrtletní výpovědi pro kata Karla Grubera. Karel Gruber si následně stěžoval královské apelaci za jeho věznění a na to, že mu město Polička dluží 20 kop grošů. Město Polička na to reagovalo soupisem výtek vůči Karlu Gruberovi: Bartholoměj Nebuda rychtář předměstský uvedl, že po několika dnech, kdy bylo Gruberovi zakázáno pást jeho prašivého koně na obci, se mu všechen dobytek roznemohl a z toho nejlepší a nejpěknější kráva zahynula. Jestli se tak nestalo i ostatním, neví. Martin Štamberský si stěžoval, že když Gruber jezdil do Lezníka pro zhynulý dobytek, způsobil i přes opakované napomenutí na rolích a na lukách různě velké škody. Jan Nespěšný ze Sádku si stěžoval, že když mu zahynul jeden kus dobytka, Gruber jej nechal několik dní ležet u chalupy s tím, že dokud mu Nespěšný nezaplatí a nedá bejčka, který byl nemocen, ale stále živý, mršinu neodklidí. Jan Telecký poddaný ze vsi Oldříše nechal svým pacholkem vytáhnout z chléva zhynulé tele. Gruber jej však nechtěl odklidit, dokud mu Telecký nedal 1 věrtel lučního semene a 17 kr. Matěj Hošek ze vsi Sádku si stěžoval, že mu Gruber bezdůvodně nadával. Karel Gruber svojí stížností dosáhl odložení své výpovědi do rozhodnutí královské apelace. Spor se tak táhl i následujícího roku, kdy si měšťané z Horního Předměstí Poličky opakovaně stěžovali na Karla Grubra, že pase své koně a mrchy na obci. Na Grubera a jeho neposlušnost si stěžoval i městský rychtář, do jehož kompetence kat patřil. Teprve v březnu 1728 potvrdila královská apelace, že město Polička má svobodnou vůli kata Karla Grubera propustit ze svých služeb. Polička tak chtěla přijmout nového kata, ale nebylo vyřešeno, kde jej ubytovat. Katovnu měl zakoupenou Karel Gruber a odmítal jí prodat. Město mělo také stále vůči Karlu Gruberovi dluhy. Ve snaze odblokovat situaci zaplatilo město v březnu 1728 Karlu Gruberovi 4 kopy a 12 grošů za torturu Kateřiny Jandlové a 1 kopu 12 grošů za stětí cikánky. O měsíc později byla v Poličce odsouzena k trestu na hrdle další cikánka – Kateřina. Popravena byla 12. 5. 1728. Byla to poslední poprava vykonaná Karlem Gruberem v Poličce. Přítomnost cikánů v Čechách byla zakázána. Trnem oku však nebyl jejich etnický původ, ale toulavý způsob jejich života. Dva cikánští chlapci, kteří byli věznění společně s cikánkou Kateřinou, František a Václav měli být, po přísném napomenutí, aby se varovali cikánského potulování, propuštěni z vazby. Cikán Václav zůstal v Poličce a v červenci 1728 byl na žádost Jiříka Jílka přidělen k němu do služby. Mezi tím si Karel Gruber opět stěžoval u královské apelace na město Polička. Nutno dodat, že se svojí stížností byl Karel Gruber opět částečně úspěšný a vedla k dalšímu odkladu jeho výpovědi. Tentokrát však Karel Gruber nedosáhl takového odkladu, jak by si přál. Začátkem září 1728 se totiž na město dostavil již nový kat Václav Honik a Karlu Gruberovi byla potvrzena čtvrtletní výpověď. 29. 11. 1728 byl pak Václav Honik potvrzen jako nový městský kat. Otázka katovny však zůstala v té době nedořešena. Nový kat byl dočasně ubytován v obecní pastoušce. Město odhadlo cenu katovny na 400 kop míšeňských grošů, a aby situaci rychle vyřešilo, rozhodla rada o dobrovolném navýšení této částky na 450 kop. Karel Gruber se však stále nevzdával a v roce 1729 pokračovaly dále jeho stížnosti ke královské apelaci. Úspěšné však nebyly. Karel Gruber přišel o svůj zdroj obživy v Poličce, přijal nabídku města a z Poličky se odstěhoval neznámo kam. Majitelem katovny se tak stalo město Polička. Aby se již více neopakovala podobná situace jako s Karlem Gruberem, rozhodli radní katovnu v majetku města ponechat a kata mít v katovně dále jen v nájmu.