Příjmení Mlynář je odvozeno od mlynářského řemesla. Historie mlynářství sahá do počátků zemědělské výroby a lze jej najít již na malbách starého Egypta. Mlynářství se zabývá zpracováním obylného zrní pro jeho snadnější přípravu k jídlu. Zrna obilí se olupují a obrušují v kroupy, krupky a jáhly, nejčastěji se však drtí a roztírají na mouku. V nejstarších dobách byla zrna roztloukána, nebo drcena a roztírána mezi dvěma kameny. Takto připravená směs se pak dále prosévala. Kameny (žernovy) byly nejprve malých rozměrů a pohybovaly se rukama. Spodní díl byl nehybný, druhý se na něm vrtěl nebo otáčel do kola. Již z doby římské jsou také známy mlýny hnané kolem na spodní vodu. Křížové výpravy seznámily Evropu na poč.12.století s větrnými mlýny. S mlýnskými kameny spojilo se asi poč.16.století zvláští ústrojí tzv. pytlování a žejbrování na oddělení mouky a krupice od otrub. Kameny s ústrojím tvořily pak mlýnské složení. Staré české mlýny s malými pískovcovými kameny nedovedly rozemlít dobře obilí jedním projitím a proto se nasypávalo několikrát. Obilí se mlelo buď suché, nebo kropené. Co nepropadlo pytlíkem do moučnice, ale do truhly, znovu se vynášelo na koš, až se vymlela obilní běl a zbývaly jen otruby. Tak se získala nejprve nejbělejší mouka zvaná „vejražek“ a postupně byla mouka temnější a temnější. Větší změny v mlynářské technologii začaly se dít až v 19. století.
Už samotný původ příjmení Mlynář naznačuje, že nebude mít pouze jedno místo vzniku. Přesto, překvapivě, je dnes nejrozšířenější právě na Poličsku a v okolí Žamberka. Z celkového počtu cca 780 nositelů tohoto příjmení je jich 78 v Praze (v poměru k počtu obyvatel však nečetné), 61 na Poličsku a 60 na Žambersku. Obecně se zdá být doménou východních Čech.
Na Poličsku stály mlýny zejména na Černém potoce. Mlýny byly i v Poličce na Bílém potoce. Dostatek vodní síly skýtal Bílý potok zejména po spojení s Černým potokem v Sádku. Zdrojem vodní síly však byla i Svratka v Telecím.
V samotné Borové stávaly 3 mlýny. Příjmí Mlynář se zde objevuje již na počátku 17.století, nejisto však, zda-li se jedná již o příjmí trvalé. V Berní rule z roku 1654 jsou uvedení dva mlynáři – Ondřej Šindlar, který držel mlýn o 1 kole a Martin Petrák držíci mlýn o 2 kolech. Mimo ně je zde uveden ještě sedlák Šimon Mlynář. V o 3 roky mladším seznamu poddaných podle víry je zapsán patrně jako Šimon Hlaváček, konšel s manželkou Kateřinou. Jako Mlynářovi je můžeme najít i v matričních knihách farního úřadu v Poličce. Zdá se tedy, že ač nepochybně původem z mlynářského prostředí, již od 17.století se Mlynářovi v Borové mlynářskému řemeslu nevěnovali. Až do 19.století bylo příjmí psané jako Mlinář s měkkým „i“.