Svobodné rychty na panství Litomyšl

Vznik svobodného rychtářství na Litomyšlsku lze datovat do období druhé poloviny 13. století. V rámci velké kolonizace podnícené litomyšlskými premonstráty jakožto vrchností, došlo na Litomyšlsku k zakládání nových vsi lokátorským způsobem. Při zakládání vesnic lokátor vyměřil v určené oblasti jednotlivé příděly půdy, na kterých se usadili sedláci. Lokátor byl pro tuto činnost pověřen vrchností, v daném případě vrchností církevní v Litomyšli. Povinností lokátora bylo najít lidi ochotné se v novém sídlišti usadit, zastupovat je a zorganizovat veškerou činnost související bezprostředně se vznikem osady (přesun osadníků, vyměření polností, vyklučení lesa atd.). Před samotným osídlením byly mezi lokátorem a majitelem (vrchností) dohodnuty podmínky osídlení (tj. práva, povinnosti, donace, právní status osidlovaného místa), zároveň byly přesně stanoveny i povinnosti lokátora, jeho odměna, resp. tresty pro případ nesplnění smlouvy. Lokátor ručil za splnění této smlouvy jak osadníkům, tak majiteli. Odměnou za provedenou práci byly obvykle pozemky, se kterými mohl volně disponovat. Dále podíl na vybraných pokutách (z pokut připadal jeden díl rychtáři a dva díly vrchnosti), právo šenku, apod. Až do roku 1742 byly také svobodné rychty osvobozeny jako dominikál od berně. Původní lokátorské smlouvy se na Litomyšlsku nedochovali. Má se zato, že byly provedeny ústně. Až teprve od 14. století se objevuje poprvé potvrzení těchto výsad od vrchnosti v podobě hamfeštu. Hamfešt se zachoval pro 10 z 21 svobodných rychet. Nejstarší z nich je pro Chmelík z roku 1324, nejmladší pak pro Zálší z roku 1514.

Lokátoři i sedláci, které lokátoři přivedli, byli původně svobodní. Předpokládáme, že lokátoři byli příslušníky vladyckého stavu. Zapujčením půdy od vrchnosti se však dostali do lenního vztahu k této vrchnosti. Vůči vrchnosti byli povini slibem věrnosti, poslušnosti a úcty. Tak byl položen základ poddanství. Sedláci měli pak současně povinnost platu (úroku), naturální dávky a roboty (určenou práci). Lokátoři naopak byli vůči vrchnosti povinni výkonem vrchnostenské správy v založené vsi jako dědiční rychtáři, ale také manskou službou. Manové plnili v rámci panství vojenské povinnosti. Tento systém zůstal zachován i po změně církevní vrchnosti za světskou v období husitských válek a vydržel až do Třicetileté války. Ještě v urbáři z roku 1620 měli svobodní rychtáři na zámeckém panství Litomyšl povinnost v případě potřeby vypravit 14 koňů s jezdcem. Události Třicetileté války však způsobyli nutnost profesionalizace armády a tato povinnost tak byla zrušena pravděpodobně za finanční náhradu.

Svobodné rychty byly na v Litrbaších (dnes Čistá), Chmelíku, Karli, Květné, Pohoře[i], Třemošné, Stříteži, Širokém Dole, Osíku, Morašicích, Seči, Hrušové, Cerekvici, Zálší, Němčicích, Semaníně, Janově, Opatově, Dětřichově, Koclířově a Mikulči. Jejich výsady i držený majetek se někdy značně lišily. Největší svobodná rychta na zámeckém panství Litomyšl byla v Opatově. Zdejší svobodný rychtář držel 161 strychů polí s 9 sedláky, jímž byl zároveň vrchností. Své vlastní sedláky měl ještě svobodný rychtář na Pohoře, v Květné a Karli. Nejmenší svobodná rychta byla pak v Širokém Dole. Měla k sobě 45 strychů polí. 10 z 21 svobodných rycht měla do 70 strychů velikosti. Vedle již zmíněných rycht s vlastními sedláky patřili mezi velké rychty nad 100 strychů půdy ještě svobodná rychta v Koclířově (140), v Morašicích (120) a v Cerekvici (104).

V roce 1548 se udává v urbáři panství právo šenku na 9 svobodných rychtách. Na dalších 5 rychtách je však poznamenáno v roce 1620. Lze tak předpokládat, že bylo drženo na těchto rychtách nepřetržitě od založení a v urbáři z roku 1548 není jen uvedeno. Ještě v roce 1620 měli vyjma 2 rycht, kde se točilo již panské pivo, svobodní rychtáři i volné právo si sami pivo vařit či jej kupovat odjinud, než z panského pivovaru. Pivovarnictví však patřilo mezi výnosné zdroje panského podnikání a v tomto ohledu nezahálela ani vrchnost v Litomyšli. Roku 1585 nechala Maria Manrique z Laru vystavět u zámku pivovar z kamene a cihel do něhož byl zatrubněn i přívod vody. Panská chmelnice stávala za zahradskou branou ohrazena plotem. V roce 1620 měl panský pivovar výstav 12 sudu pšeničného piva, které se dodávalo k výčepu na rychtu hrušovskou, Zálšskou a krčmáři v Tisové, tedy za hranicí mílového práva města Litomyšle. Každému sud piva po 1 kopě a 20 groších. V roce 1629 se litomyšlství měšťané museli vzdát práva vaření piva a postoupit jej Pernštejnům. Tehdejší majitel panství Vratislav Eusebius z Pernštejna byl voják a předání práv k vaření piva si vynutil tím, že nechal v Litomyšli umístit svůj pluk. Předpokládáme, že ve stejné době a stejným způsobem museli své várečné právo postoupit i svobodní rychtáři. Panský pivovar byl následně v letech 1629-30 přebudován a zvýšil svůj výstav. Pro rozšíření panského pivovaru bylo zbořeno asi deset domů z někdejšího Nového města.

Již v urbáři z roku 1548 existovalo jen 6 svobodných rycht, které byly zcela osvobozeny od placení úroku. Ostatní odváděli různě vysoký úrok na sv. Jiří a sv. Havla. Svobodní rychtáři v Janově, Karli, Opatově, Stříteži a Širokém Dole měli zapovinnost odvádět i naturálie. Do roku 1659 však velikost úroků odváděných svobodnými rychtáři vrchnosti výrazně narostla. Někde méně, nekde více. Jestliže např. Hrušovský rychtář odváděl v roce 1548 ročně pouze 6 grošů, v roce 1659 měl již ročně odvést 390 grošů úroku a k tomu ještě naturálie. Vyjímečně došlo však i ke snížení. Ze svobodné rychty v Karli se v roce 1548 odvádělo 112 grošů a naturálie, ale v roce 1659 jen 84 grošů a žádné naturálie. Rychta v Karli byla dokonce zbavena i povinnosti chovat panského vola. Jednalo se však o vyjímku, u všech dalších 20 svobodných rycht došlo k nárůstu.

Všechny svobodné rychty na zámeckém panství Litomyšl měli v roce 1620 za povinnost chovat panského vola. Vůl měl být chován po dobu 3 let a pak předán vrchnosti. Komu by vůl pošel, nebo jej nevychoval, měl za vola zaplatit náhradu 16 kop grošů. Do roku 1659 byl této povinnosti zbaven svobodný rychtář v Karli, Květné a Semaníně. Lze se domnívat, že opět za finanční náhradu.

Zvláští postavení měl na Litomyšlsku rychtář v Horním Újezdě. V Horním Újezdě byl volený rychtář. Zároveň však byl na Desné zemanský statek v manském poměru vůči vrchnosti v Litomyšlském zámku. Mezi jeho povinnosti patřilo vypravovat koně s jezdcem na vojnu, ale také chov panského vola. Patrně v roce 1654 byl zdejší svobodník Jan Zeman zvolen za rychtáře. Prolnuly se zde tak zemanské výsady s rychtářskou funkcí. Zdá se, že toto výsadní postavení svobodného statku spojeného s volenou funkcí rychtáře bylo respektováno i v dalších letech. Mezi lety 1660-1669 držel statek i rychtářský úřad v Horním Újezdě urozený rytíř Baltazar Schilling (1601-1676) z Mühlgastu, který pro chudobu upadl do poddanství k zámku v Litomyšli. Vážnosti rychtářství v Horním Újezdě to však jen přidalo. Po něm držel zdejší svobodnictví Lukáš Veselík (1637-1713) známý jako jeden z vůdců selského povstání roku 1680. Za rebélii měl být oběšen, avšak pod šibenicí dostal milost a trest mu byl zmírněn na 2 roky obecních prací. Lukáš Veselík byl synem Šimona Veselíka rychtáře v Desné. Patrně i proto zůstal rychtářský úřad v Horním Újezdě i v dalších letech spojen se svobodnictvím. I přes vzpouru proti vrchnosti tak v roce 1702 předal Lukáš Veselík statek svému synu Janovi (1673-1733) i s rychtářským úřadem. Patrně teprve se smrtí Jana Veselíka v roce 1733 a vyhořením rychty v roce 1735 byl rychtářský úřad v Horním Újezdě přenesen na jiný grunt.

Výsady svobodných rychet lpěli na majetku, nikoliv na rodu. Již v nejstarších dochovaných zápisech ke svobodným rychtám lze sledovat, že se s nimi obchodovalo stejně jako se selskými grunty. Svobodné rychty, byli-li na prodej, tak kupovali často zámožní sedláci z okolí. Pocházel-li lokátor a první svobodný rychtář ve 13. století z vladyckého rodu, nelze již doložit, že doložitelní svobodní rychtáři zejména z 16. a pozdějíchch století, byli jeho potomci. A naopak nelze vyloučit, že synové a dcery původních zemanských rodů se nepřiženili či nepřívdaly mezi místní selské rody. Původní nižší šlechta na vsích tak splynula s venkovským obyvatelstvem a její dávný stav se odrážel již jen místně na některých příjmeních – Zeman byl v Litrbaších, Horním Újezdě a Morašicích, Rytíř v Třemošné. Nejasného původu jsou příjmení podobná některým šlechtickým rodům – např. Štamberk (Lezník), Mřeň (Střítež), popřípadě i Tměj a Buben (Pohora). V zápisech ze 16. století a později na panství Litomyšl je však nalézáme vždy jako poddané bez udání, že by jejich původ byl urozený. Jejich spojitost s urozeným stavem téhož příjmí je tak jen nepodloženou spekulací. Co lze však přesvědčivě doložit, je snaha svobodných rychtářů držet svůj stav vzájemnými sňatky svých dcer a synů. Do jisté míry jsou si tak svobodní rychtáři na Litomyšlsku a jejich potomci vzájemně příbuzní.

Zajímavý vývoj nastal na některých svobodných rychtách na konci 19. století. Příkladem může být rychta na Pohoře a v Širokém Dole. 19. 11. 1790 Jan Střítežský, svobodný rychtář na Pohoře, odstoupil vrchnosti jednoho koně a svého sedláka Jozefa Flídra v Lezníku za osvobození od vrchnostenského úroku a závazku rychtářství. Již v roce 1786 vystavěl Jan Střítežský pro svého syna Františka novou hospodu (čp.211). Pro tuto hospodu vyjednal roku 1790 i právo svobodného šenku. Stalo se tak v podstatě něco neuvěřitelného - Jan Střítežský se takto v podstatě vykoupil z poddanství k zámku v Litomyšli. Neměl žádné povinnosti vůči zámecké vrchnosti a zůstali mu 3 poddaní sedláci v Lezníku. Ještě na konci 19. století, kdy již nebyl statek v rukou Střítežských, byla na Pohoře uchovávaná pergamenová listina s pečetí o tomto zněni[ii]:

"Dnes níže psaného dne a roku jest mezi ouřadem vrchnořiditelským, jejich vysoce hraběcí milosti paní, paní Alžběty svatořímské říše hraběnky z Waldstein a Wartenberka, rozené říšské hraběnky z Ulfeldu, administrátorkyní panství litomyšlského, z jedná, a mezi pohorským svobodníkem, Janem Stříteským, z druhé strany, následující dobrovolené srozumnění umluveno a zavřeno. Jakož opačený pohorský svobodného gruntu držitel Jan Stříteský dle gruntovních knih na svém vlastním gruntu následující závazky má: a) Rychtářský úřad v obci pohorské od milostivé vrchnosti beze všeho peněžitého platu zastávat. b) Od vrchnosti jednoho ročního volka přijmout skrze 3 léta beze všeho úplatku vychovat, a jej po 3 letech buď in natura odvésti, nebo do důchodu vrchnostenského za něj 15 zl. 10 kr. vynahradit, a c) ročních gruntovních ouroků 7 zl. 8 3/4 kr. též do důchodu vrchnostenských skládati. Tak se od strany ouřední často jmenovaný Jan Stříteský na učiněnou poníženou žádost moci přítomného snešeného instrumentu, až na vrchnostenské stvrzení, ode všech těch nadjmenovaných povinností, obzvláště i také s vědomím obce od obecního vydání, poněvadž on se každoročního příjmu obecního odříká pro sebe samého i pro všechny na tom svobodném gruntě budoucí potomky, milostivě osvobozuje. Naproti tomu on k vynahrazení těch jemu a jeho budoucím gruntovním potomkům skrze milostivou vrchnost povolených osvobození, onoho, k svému svobodnému gruntu až dosavade se všemi gruntovními povinnostmi, robotou, ouročním obilím a gruntovními ouroky, povinnovaného obce leznické celého sedláka Josefa Flídra z čís. consc. 21. následovně upouští, že opáčený Josef Flídr a všichni jeho budoucí gruntovní potomci od 18. novembris běžícího 1790 roku jeho povinnosti nikdy více k svobodné rychtě držiteli na Pohoře, nýbrž milostivé dědičné vrchnosti panství litomyšlského gruntovních ouroků 2 zl. 48. kr. platiti, do obročního ouřadu 12 měřic 3 věrtele ouročního ovsa sypati a do purkrabího ouřadu 6 kusů kuřat odvésti, a každý rok tyhodně 3 dny s jedním koněm a od sv. Jana až do sv. Václava téhodně 2 dny s jednou osobou roboty vybývati povinen a zavázán bude. Vše věrně a upřímně. K čemuž dověření a pevnému držení přítomného listovního urovnání dva jednostejně znějící exempláře se vyhotovily, z nichž jeden při vrchnostenském archivu zanechán, druhý pak svobodníkovi Janovi Stříteskému vydán, oba pak vysoce hraběcí vrchností k potvrzení s žádostí, tyto prvotní listy gruntovními knihami zaznamenati moci, předloženy byly. Jenž se stalo v ouřením kanceláři vrchnostenském panství litomyšlského dne 3. měsíce září roku tisícího sedmistého devadesátého."
Podepsáno svobodníkem, dvěma svědky a úředníky zámeckými.
Stvrdila Alžběta, hraběnka z Waldsteinu, roz. z Ulfeldu, jakožto administrátorka panství litomyšlského, ve Vídni 29.11.1790.

Patrně inspirován Pohorským rychtářem, vykoupil se o rok později z poddanství i svobodný rychtář ze Širokého Dolu Jan Chadima[iii]:

1791 Jul. 1. Litomyšl.Hrabě Jiří Kristyán z Valdštejna dává vejhost Janu Chadimovi, svobodníku z Širokého Dolu.
Dne a měsíce nížepsaného jest mezi ouřadem vrchním J. vysocehraběcí Mtí. pána pana Jiřího Christiana svatořímské říše hraběte z Valdštejnu a Vartenbergu dědičného pána panství Litomyského a dědičnýho krajíce v království Českém, též cis. král. Majestátnosti opravdivého komornika z jedné a mezi Širokodolským svobodníkem Janem Chadimou ze strany druhé následující dobrovolné srozumění umluveno a zavřeno. Jakož opáčený Širokodolský svobodného gruntu držitel, Jan Chadima dle gruntovních kněh na svém vlastním gruntu následující závazky má a od vrchnosti jednoho ročního volka přijmout skrze tři léta bez všeho ouplatku vychovat a jej po třech letech bud skutečně odvédsti aneb do důchodu vrchnostenského 15 L 10 kr. vynahradit, a 6 ročních gruntovních ouroků Jirského 53 kr. Janskýho 1 fr., Havelského 53 kr., Martinského 1 fr., Jakubského 19 kr., 1/2 štuky příze a 2 měřice, 3 mirky ovsa hájovýho též do důchodu vrchnostenského skládati. Tak se od strany ouředlní vrchnosti často jmenovaný Jan Chadima na učiněnou poníženou žádost mocí přítomného sneseného instrumentu až na vrchnostenské stvrzení ode všech těch nadřečených povinností pro sebe samého a pro všechny na tom svobodném gruntě budoucí potomci na věčné časy vejhostně osvobozuje. Naproti tomu on ? vynahrazení těch jemu a jeho budoucím gruntovním potomkům skrze milostivou vrchnost povolených osvobození jistý kapitál per 300 fr., pravím tři sta zlatých rejn., do důchodu vrchnostenského na hotovosti složil; kteréhožto hotového složeného kapitálu on Jan Chadima řádně se quituje, ? čemuž důvěření a pevnému drženi přítomného narovnání dva jednostejně znějící exempláře se vyhotovily, z nichž jeden při vrchnostenským archivu zanechán, druhý pak svobodníku Janu Chadimovi vydán, oba pak vysocehraběcí vrchnosti ? potvrzení s žádostí, tyto prvotní listy gruntovními knihami zaznamenati mocti, předložené byly. Jenž se stalo v ouředlním kancaláří vrchnostenským panství Litomyšlského dne prvního července roku tísícého sedmistého devadesátého prvního.
Jan Chadima svobodník, Jan Adam Vost m. p. vrchní podepsal sem jej na žádost samého Antonín Rossner m. p.; Ignaz Kraus m. p. burggrabí Jozef Karel Raffius m. p, dožádaný svědek. Franz Kovář m. p. důchodní. Jozef Jiří Přikrývač m.p. dožádaný svědek.
Přítomný dobrovolné snesení se ve všem jak jeho celá obsaha poukazuje z vrchnostenské milosti stvrzuje. V zámku Litomyském dne 22, Augusti 1791.
Jiří hrabě Valdstein z Vartenberku m. p.

Svobodné rychtářství zaniklo společně s koncem vrchnostenské správy v roce 1848.

Radek Zdvořilý

31.7.2019



[i] V roce 1992 vydal Obecní úřad Sebranice při příležitosti setkání rodáků Sebranic brožurku "Z historie obce Sebranic", kde se mimo jiné uvádí: "V roce 1665 byly mnohé svobodné rychty, také Pohora a Sebranice, vyňaty ze zápisu v Zemských deskách a připojeny k panství litomyšlskému." Tato informace se pak opakuje i v dalších publikacích k Sebranicím a Pohoře, patrně čerpajících z tohoto zdroje. Již samotná citace odporuje ale faktům. Jak rychta v Pohoře, tak v Sebranicích byly od velké kolonizace součástí zámeckého panství Litomyšl. Nikdy nebyly zapsány do Zemských desek, ale již od 16. století je lze spolehlivě stopovat v litomyšlských zámeckých purkrechtních registrech a to včetně sedláků poddaných Pohorskému rychtáři. Zápisy ze Zemských desek nešlo také vyjmout. Byly psány chronologicky a nové změny v držení statku byly zapsány vždy na konec desek.

[ii] Karel Hovorka-Sebranice a obce přifařené, Polička 1892

[iii] Karel Chotek - Široký Důl, Národopisná monografie české vesnice, Národopisný věstník Českoslovanský r.X. 1915

Zpět na hlavní stranu.