Evangelíci v Širokém Dole

Od dob husitských byla oblast věrná slovu Božímu a přidržovala se kalicha. Lze předpokládat, že nejinak tomu bylo i v Širokém Dole rozděleném mezi zámecké panství Litomyšl a městské panství Polička. Za husitských dob zřejmě zanikla fara v Širokém Dole a zdejší kostel se stal filiálním k Sebranicím, kde měla patronát vrchnost v Litomyšli.

Od konce 15. století byla nedaleká Litomyšl centrem Jednoty bratrské podporované Kostky z Postupic. Sídlil zde biskup Jednoty, fungoval zde její archiv a tiskárna. Po neúspěšném povstání protestantských stavů v roce 1547 bylo císařem zkonfiskováno panství Litomyšl a Jednota bratrská postavena mimo zákon. Její členové museli od 14. 5. 1548 do šesti neděl buď víru bratrskou opustit, nebo odejít z Čech. Mandát se netýkal šlechty, ani poddaných. Poddaní museli přestoupit buď k víře katolické, nebo kališnické. Často se tak dělo jen na oko.

V roce 1564 zemřel císař Ferdinand I. a lidé začali znovu veřejně vyznávat českobratrskou víru, měli své kněze a učitele.

Roku 1567 bylo zámecké panství Litomyšl prodáno za 30 000 kop českých grošů katolíkovi Vratislavovi z Pernštejna s právem užívání zprvu na 30 let, ale později prodlužovaném. Náboženské poměry na panství se tak opět přiostřily. Až do roku 1575 byla v Čechách povolena jen katolická a utrakvistická (kališnická) víra. Jednota Bratrská stála mimo zákon a stejně tak luteráni se museli přizpůsobovat basilejským kompaktátům. České království tak bylo královstvím dvojího lidu (pod jednou a pod obojí). V roce 1567 došlo na nátlak české protestantské šlechty ke zrušení kompaktát. V roce 1575 pak luteráni společně s českými bratry vypracovali u příležitosti korunovace Rudolfa II českým králem tzv. českou konfesi, která měla legalizovat luteránský a českobratrský směr. Přislíbena byla však pouze ústně a náboženské rozpory tak trvaly nadále až do vydání Rudolfova majestátu v roce 1609.

Majitel panství Litomyšl Vratislav z Pernštejna od doby, co se ujal panství Litomyšl, proslul svými rekatolizačními snahami a zásahy proti Jednotě bratrské. Manželka Vratislava z Pernštýna Španělka Marie Manrika z Laru byla vychována ve strohé katolické víře. Srdečný styk udržovala s Jesuity, kteří byli také pozváni na Pernštejnské statky. Roku 1579 nechal Vratislav z Pernštýna na svých statcích zavřít všechny bratrské sbory a školy. Kněží a učitelé byli vyhnáni. Nekatolický kněz zůstal jen v kostele v Morašicích spadajícím pod Brandýské panství držené dědictvím po Bohuši Kostkovi od roku 1557 moravským rodem Žerotínů, velkých podporovatelů Jednoty bratrské. Pro evangelíky v Širokém Dole byla vzpruhou nedaleká Polička držící se kalicha. Farnosti na panství Litomyšl byly obsazeny katolickými faráři. Farníci jim však činili obtíže. Např. když chtěl farář v Dolním Újezdě o nějakém menším svátku celebrovat mši, odpírali mu ornát, kalich, „oplatku“ i víno. Po smrti Vratislava z Pernštejna v roce 1582, když panství převzala jeho vdova Marie Manrique z Laru, se tlak na české bratry ještě zvýšil. Poddaní museli povinně každou neděli a svátek chodit do kostela, být přítomni kázání, mohli však přijímat podobojí i pod jednou způsobem. S pomocí Jezuitů, zejména pak Václava Šturma a Baltazara Hostounského, se snažila obracet své poddané na katolickou víru. Tomuto nátlaku byli ušetřeni evangelíci na Poličské straně Širokého Dolu.

Po smrti Manrique z Laru 16. 2. 1608 připadlo panství jejímu vnuku Vratislavovi. Jeho otec a syn Manrique Jan z Pernštejna padl roku 1597 při dobývání pevnosti Rábu v Uhrách. Nezletilému Vratislavu byla ustanovena poručnicí Polexina z Lobkovic, dcera po Vratislavu z Pernštejna, tj. teta malého Vratislava. Již 24. 2. 1608 se ujala správy panství Litomyšl. Na panství však nesídlila a nechala jej spravovat hejtmanem Albrechtem Smitou z Mohelnice. Polexina byla stejně věrnou katoličkou jako Manrique a stejně jako ona potírala evangelíky.

Úlevou pro poddané tak bylo až vydání Rudolfova majestátu 9. 7. 1609. Majestát byla císařem Rudolfem II na nátlak stavů vydána listina pod názvem Majestát na náboženskou svobodu. Majestát potvrdil Českou konfesi přislíbenou ústně již roku 1575. Podle Majestátu neměl být nikdo nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Zákon platil pro královská města, šlechtu, ale i poddané. Majestát platil až do roku 1620, kdy byl po porážce českého stavovského povstání zrušen.

Vydání Rudolfova majestátu vzbudilo na panství Litomyšl řadu vášní. V Litomyšli evangelíci obsadili špitálský kostel a ustanovili zde svého učitele Jiřího Sekvenidesa Chotěbořského. Obsadili i farní kostel a po letech útlaku se záští vystupovali otevřeně proti katolíkům. Zakročit přijela 12. 12. 1612 i Polexina. V Litomyšli nechala vyměnit všechny konšele evangelíky za katolíky, učitele Sekvenidesa vypověděla z panství, měšťanu Adamovi Poceltovi zabavila jako pokutu dům č. 61. včetně polností. Nechala vyhnat evangelíky ze špitálského kostela a klíče od něj předala děkanovi. Tvrdý zákrok Polexiny znamenal dočasné uklidnění situace.

V roce 1616 je však v Třemošné jmenován farář Stanislav Joanides. Události Třicetileté války však způsobily, že farnost Sebranice zanikla a byla přifařena k Dolnímu Újezdu. Obyvatelstvo se od dob husitských hlásilo ke kalichu. Významný vliv zde měla Jednota bratrská, která měla v Litomyšli svého biskupa i tiskárnu. V roce 1624 byli vyhnáni z Čech všichni nekatoličtí kněží, stavem svobodní nekatolíci museli konvertovat ke katolictví, nebo zemi opustit. Z Poličky se odstěhovalo na 40 evangelických rodin. Odchod ze země byl zakázán poddaným, kteří byli nuceni přijmout katolické náboženství. Řada z nich na oko katolickou víru přijala, ale ve svém srdci zůstala věrna původnímu učení. Hlavní oporou rekatolizace na Litomyšlsku se stali Piaristé a Jezuité.

Odhaduje se, že v pobělohorské době odešlo z Čech a Moravy na 36 tisíc nekatolických rodin. Jinde se mluví až o 200 tisících osob. Poddaní, kteří nechtěli přijmout katolickou víru, utíkali ze země tajně. Ve městech a na venkově se hlavní oporou rekatolizace stali Jezuité. Podle jejich tvrzení byli po Třicetileté válce stále dvě třetiny obyvatel v Čechách kacíři (před válkou je množství kacířů odhadováno na 90%). Oficiální statistika, Soupis poddaných podle víry z roku 1651, uváděl 200 tisíc kacířů, tedy přibližně čtvrtinu. V tomto oficiálním seznamu se však řada „kacířů“ přihlásila za katolíky, aby unikli perzekuci. Soupis odevzdaly asi 2/3 panství do léta roku 1651. Odevzdala jej i vrchnost v Litomyšli a Poličce. Na straně Litomyšle žilo v širokém Dole tehdy 34 osob starších 12 let. Z nich bylo, 27 let po vydání zákazu uctívání jiné, než katolické víry, 21 označeno za nekatolíky. K nim můžeme připočítat ještě 2 hospodáře označené jako katolíci, avšak s evangelickou rodinou. Na straně Poličky byla situace jiná. Všech 62 osob je v soupise zapsáno jako katolíci. Minimálně u 20 osob lze však nekatolictví díky dědické posloupnosti dnes prokázat. V krajním případě dokonce můžeme spekulovat o tajné evangelické víře u všech 62 poddaných v Širokém Dole na straně Poličky. Celkem tedy z 96 osob bylo nejméně 43 evangelíků (45%), ale lze uvažovat až o 83 osobách (86%). Na poličské straně výrazně přispěli k zachování tajné evangelické víry rychtáři z rodu Mřeňů. Na rychtě skrývali přicházející predikanty (laické kněží) ze Saska a Uher přinášející zakázané knihy a sloužící tajně Večeři Páně.

Ještě téhož roku začalo také nové soustavné obracení poddaného lidu na katolickou víru. Úkol byl svěřen zvláštním reformačním komisařům, kterým byli dáni k ruce dragouni. Ti museli být živeni od zatvrzelých kacířů a navíc jim musela být placena denní pokuta 4 kr., dokud nebude jejich odpor zlomen. Tímto způsobem byla do roku 1653 provedena tak důkladná reformace, že z původních 200.000 otevřeně se hlásících nekatolíků se jich na venek hlásilo za nekatolíky asi jen 10.000. Během tohoto období uteklo před reformační komisí, zejména do Slezska a Sazka přes 30.000 poddaných. Zlomeni byli i nekatolíci v Širokém Dole na straně Litomyšle.

Od 26. 10. 1652 do 11. 3. 1663 byl farářem v Dolním Újezdě Jan Alexius Kamenický, který zavedl mimo jiné matriční knihy. Po jeho skončení v úřadu byla farnost administrována kněžími z okolí a čekalo se na jmenování nového faráře. Administrátora dělal i mladý kněz Mikuláš z Vysokého Mýta. Chodil vyučovat náboženství z Dolního Újezda i do Borové u Poličky. Při jedné ze svých cest byl však ze žárlivosti zabit sedlákem v Lubné. Více zde. Pro katolickou církev byla smrt kněze velkou ztrátou. Vedla také ale k rozhodnutí obnovit farnost v Sebranicích. Na den svatého Václava roku 1664 přišel do Sebranic farář Vavřinec Jiřička v kněžském rouše, s holí, kloboukem a breviářem. Zůstal až do roku 1690, kdy zemřel.

Pronásledování tajných evangelíků a přetvářka však mnohé evangelíky tísnilo. Od Třicetileté války tak docházelo k permanentní emigraci pro víru zejména do Uher, Saska, Lužice, Slezska a Pruska. Z Širokého Dolu takto roku 1715 zběhl pro víru do Uherské Skalice sedlák Vít Květenský s rodinou z č.11., před rokem 1725 odešel do exilu sedlák Václav Květenský z č.3. Roku 1732 odvedl do Lužice známý exulant z Lubné Jan Jílek (1710-1750) i Annu dceru Jana Mřeně, tajného evangelíka a sedláka ze Širokého Dolu 1., který mu před časem promluvil do duše. Emigrace oslabovala tajné evangelíky, kteří se rozhodli zůstat. Jednak se tak zmenšoval jejich počet a jednak po každém odchodu byli zejména příbuzní podrobování výslechům a podezření z kacířství.

Roku 1780 se ujal samostatné vlády císař Josef II. a prohloubil reformní snahy započaté Marii Terezií. Zrušil nevolnictví; kláštery, které se nezabývaly společensky prospěšnou činností; omezil moc vrchnosti nad poddanými; pokusil se o Berní reformu a mnohé další. 13. 10. 1781 vydal Toleranční patent, kterým povolil luteránské, kalvínské a pravoslavné náboženství, avšak jen jako soukromá vyznání s mnoha omezeními. Výsadní postavení katolické církve nebylo vydáním patentu dotčeno.

Po dobu náboženského útlaku vytvořili si evangelíci strukturu tajné církve. Většina skrytých evangelíků byla dobře informována, kdo k tajné církvi patří. Vzájemně udržovali kontakty, vybírali životní partnery pro své děti. Zprávu o vydání patentu přinesl na Litomyšlsko z Olešnicka předlák Jan Sedláček z Benátek a velmi rychle se mezi tajnými evangelíky rozšířila. Následně evangelíci vyslali své posly, aby se u vrchnosti, která se zveřejněním patentu otálela, po patentu přeptali.

24. 11. 1781 byl patent tak na nátlak poddaných vyhlášen na panství města Poličky. Radní v Poličce však měli k patentu odpor a tak jej vyhlásili tak, že je určen pouze těm, kteří pro víru ze země odešli a pro ty, kteří se chtějí v zemi usadit. Odpor k vyhlášení patentu mělo i zámecké panství Litomyšl. Vyhlásilo jej až 1. 12. 1781 a to pouze německy.

Evangelíci se začali velmi rychle organizovat. 5. 11. 1781 se na zámeckém panství Litomyšl přihlásilo 1 111 duší, dalších 1 238 z městských vsí. Na zámeckém paství Litomyšl se pak do 20. 1. 1782 počet zvýšil na 1 541 nekatolíků. Na panství města Poličky to bylo 1 335 duší, asi třetina všech osob panství. Celkem se v Čechách přihlásilo k evangelíkům asi 40-45 tisíc osob.

V Širokém Dole se přihlásilo k evangelickému vyznání 33 rodin z 38 na straně Poličky a 7 rodin z 33 na straně Litomyšle. Zatímco na straně Poličky lze vysledovat dědičné držení se víry již od Třicetileté války, tato kontinuita v Širokém Dole na straně Litomyšle byla výrazně ochromena. Ze 7 zmíněných rodin jsou 4 z rodu Mřeňů s původem na Poličské straně Širokého Dolu. Na litomyšlskou stranu Širokého Dolu se přestěhovali proto, že jim zde zámecká vrchnost v Litomyšli povolila vystavět chalupy. Zbylé 3 rodiny jsou si příbuzné. 2 rodiny jsou Andrlovi. Rod, u kterého lze v širokém Dole vysledovat nekatolické smýšlení až k Třicetileté válce. S rodem Andrlů a Mřeňů byl spřízněn na statku č. 63. i rod Kopeckých původem z Pohory. Mezi Kopeckými však nebyla evangelická víra rozšířena. I díky jejich sezení na Pohoře, která měla blízko ke Sebranickému kostelu, došlo k jejich reevangelizaci pravděpodobně až v prostředí Širokého Dolu.

Evangelíci z Borové, Bukoviny, Cerkytle, od Sv.Kateřiny a Oldříše, Širokého Dolu, Stříteže a Lubné se roku 1783 spojili ve sbor čítající okolo 900 duší. Přičiněním prvního služebníka evangélia při sousedním sboru v Krouně, Františka Kováče, dne 14. 6. 1783 obdržel Borovský sbor svého duchovního správce Daniela Mártona. Pobožnosti konaly se tehdy po stodolách a soukromých příbytcích. 19. 4. 1784 byla zahájena výstavba modlitebny proti vrchu Štamberku v Borové a již 24. 5. 1784 byla zasvěcena službám Božím. Ještě dlouho však trvalo, než došlo i na vnitřní vybavení. Stavba, byť skromná, setkala se se záští některých katolíků, kteří usilovali o to, aby na severovýchodní straně obrácená k veřejné cestě nesměla být okna. Až přivolaná krajská komise z Chrudimi usoudila, že stavení nemůže být bez oken. Tím byli evangelíci povzbuzeni.

Ještě dlouho po vydání Tolerančního patentu nebylo postavení evangelické církve rovnoprávné s církví katolickou. Byla pouze církví trpěnou. Jen katolická církev měla duchovenstvo. Evangelická neměla farářů, ale jen akatolické pastory. Jen katolická církev měla chrámy. Akatolíkům bylo dovoleno stavět pouze modlitebny, které měly mít ráz soukromých domů a nesměly svým vzhledem rušit uniformity zevně katolického státu. Katolíkům nebyl dovolen přístup do evangelické modlitebny. Matriky byly vedeny právoplatně pouze na katolických farách. Tam museli evangelíci docházet pro matriční potvrzení a matriční výtahy. Evangeličtí duchovní byli povinni oznamovat katolickým duchovním všechny výkony, které konali na členech své církve jako křty, oddavky a pohřby. Matriky vedené evangelickými duchovními měly soukromý ráz a neměly tak veřejnou platnost. Štólové poplatky, tj. poplatky za všechny církevní výkony, měli za povinnost platit evangeličtí poddaní katolickému duchovenstvu, třebaže tyto výkony prováděli evangeličtí duchovní. Stejně tak desátek museli evangelíci odvádět dále katolickému faráři. Plat svému pastoru byl tedy oproti katolíkům něco navíc.

Zcela zásadní bylo však ustanovení Tolerančního patentu o smíšených manželstvích, kdy jeden z manželů patřil k církvi katolické a druhý k církvi evangelické. Podle všeobecné zásady měly být děti v rodině, kde je otec katolík, vychovány všechny katolicky. Kde byl otec evangelík, měli být vychování evangelicky jen chlapci. Dívky ze smíšených manželství tak byly vychovávány katolicky. Katoličtí duchovní vynakládali často velké úsilí, aby převedli do katolické církve i evangelického ženicha anebo alespoň tzv. reversem zabezpečili katolickou příslušnost a výchovu děti. O revers se často tvrdě bojovalo. Toleranční nařízení spolu s působením katolického duchovenstva ve smíšených rodinách způsobilo pozvolný úbytek evangelických rodin. Jestliže v roce 1797 bylo v Širokém Dole ze 386 dospělých 225 evangelíků (58%), v roce 1829 bylo z 625 osob již jen 215 evangelíků (34%). Toleranční patent oslavovaný evangelíky v roce 1781 působil ve skutečnosti jejich decimaci.

Změna v nazírání na evangelíky přišla až s revolučním rokem 1848. Tzv. Provizorium z 30. 1. 1849 a pak císařský patent ze 4. 3. 1849 přinesli uvolnění omezujících tolerančních předpisů. Každá státem uznaná církev měla právo veřejně vykonávat své náboženství. Zrušena byla omezení o vzhledu modliteben. Ty mohly mít vzhled kostelů s věží a zvony. Byl zaveden název „evangelíci“ helvétského nebo augsburského vyznání od před tím užívaného nekatolíci. Bylo zrušeno šestinedělní cvičení a upravena forma přestupu jako prohlášení před dvěma svědky. Evangeličtí duchovní přestali být také závislí na katolických farářích včetně placení štólových poplatků katolickému faráři. Zrušeno bylo konání ohlášek v katolických kostelích, byli-li oba snoubenci evangelíci. Evangelické matriky se staly rovnoprávnými s katolickými. Zrušen byl desátek katolickému faráři. Evangelické církve však nezískaly ještě plnou rovnoprávnost a samosprávu. Podléhaly dále konsistoři, tj. státnímu úřadu, v jehož čele stál katolík. Až teprve porážka rakouské armády ve válce s Itálií, finanční potíže monarchie a zhroucení Bachova absolutismu v roce 1859 vedly k plné rovnoprávnosti evangelické církve. 8. 4. 1861 byl vydán tzv. Protestantský patent, který zaručoval evangelíkům rovnost před zákonem a církvi rovnoprávnost s ostatními konfesemi uznanými státem a samosprávu. Církev však zůstávala pod silným vlivem státu prostřednictvím státní církevní rady jmenované císařem. Vrchní církevní rada však byla společná pro obě evangelické církve, tj. v tomto ohledu byly církve helvétská a augšpurská sjednoceny.

I po roce 1849 však evangelíci v Širokém Dole slábli. Důvodem byla emigrace. Mezi první známé vystěhovalce patřila rodina Josefa Střítežského z Širokého Dolu 41. Vyřízení jejich žádosti trvalo 2 roky. Žádost o vystěhování do Ameriky byla vyřízena 31. 3. 1854. 7. 8. 1854 dorazila rodina do Wisconsinu. Největší vlna vystěhovalectví zasáhla Široký Důl v 60 až 80 letech 19. století. Celkem od roku 1854 do Světové války odešlo ze Širokého Dolu 176 osob. 173 z nich zamířilo do Ameriky. Třebaže poměr evangelíků v Širokém Dole byl přibližně třetinový, poměr mezi odchozími do emigrace byl zhruba poloviční (47%). Evangelíků tak nadále ubývalo, byť ne již takovým tempem jako za doby platnosti Tolerančního patentu. V roce 1880 žilo v Širokém Dole 660 osob, z toho bylo 202 evangelíků (30%). V roce 1900 celkový počet obyvatel představoval 585 osob, z toho 152 evangelíků (26%). S oslabením vystěhovalectví se stabilizoval i počet evangelíků. V roce 1921 tak z 570 obyvatel v Širokém Dole bylo 156 evangelíků (27%), tedy přibližně stejně jako před válkou. V obci se neuchytilo Československé vyznání a tak v dalších desetiletích počet evangelíků a stejně tak katolíků začalo ovlivňovat rozšiřující se bezvěrectví.

Poslední editace: 16.6.2019

Zpět na hlavní stranu.