Historie
Počátky sklářské výroby v okolí Proseče jsou spojovány s pány z Trautsonu a jejich podnikatelskými aktivitami v období Třicetileté války na panství Nové Hrady. Rozsáhlé lesní panství se rozhodli využít vybudováním skelné hutě v Záboří. První doklady o existenci sklárny jsou matriční záznamy, kde se skláři objevují od roku 1639. Prvním huťmistrem sklárny byl Georgii Preysler narozený asi v roce 1606. Podle křtu jeho syna Joannese Fridericuse a jeho kmotrů Michaela Hoffmana de Swratka, Catherina Wlcžkova etiam de Swratka se můžeme domnívat, že sem Preysler přešel z 15km vzdálené huti ve Svratouchu, která zde fungovala od roku 1574.
Sklářští mistři zde pracující pocházeli z ciziny a byli protestanté. V roce 1651 je v seznamu poddaných podle víry uvedeno v huti skelný 15 osob. Vedle huťmistra Jiříka Preuslera a jeho manželky Roziny zde byl např.Pavel Handlíř, 50ti letý krosnař, pravděpodobně zajišťující obchod se sklem, dva sklenáři Jíra Teplej (70 let) a Matz Reinisch (70 let) s rodinami a šerýř Matz Reinisch (25 let) s manželkou Dorotou, kteří jako jediní z huti byly katolíci. Ostatní nekatolíci a všichni cizí. V zemi se mohli zdržovat pouze jako odborníci nepostradatelní pro provoz sklárny. Katolický historik Dr.Podlaha v časopise Sborník historického kroužku o nich v roce 1898 píše: „Všickni mistři sklářští byli jinověrci, majíce i své manželky své víry. Ti o víře katolické nechtěli ani slyšeti a když s nimi misionáři začali jednati o víře, ihned pomýšleli na útěk za hranice neb jím vyhrožovali.“Učitel Josef Chalupník došel k závěru, že se jednalo o novokřtěnce. Novokřtěnectví je jedno z mnoha reformních křesťanských náboženských hnutí. Za jeho počátek lze považovat rok 1522 a Curych. Základem novokřtěnců bylo přesvědčení, že křtění dětí je bezvýznamné a že člověk by měl být křtěn až ve schvíli, kdy je plně schopen uvědomit si závažnost aktu. Tím se např. významně lišilo od české reformní tradice, podle které bylo např. katolické biřmování (svátost křtu v dospělosti) znamením šelmy (antikrista) – viz. např. poslední biskup Jednoty bratrské J.A.Komenský v díle Retuňk proti Antikristu a svodům jeho: „znamení šelmy přijímají na čela svá a na ruku svou: při svátosti biřmování, kdež křižmem čela lidská se pomazují a podáním ruky závazek ku poslušenství se děje“.
Kromě dobrého křemene bylo pro výrobu skla potřeba také velké množství dřeva. Dřevem se nejen topilo v pecích, ale z jeho popele se vyráběla další důležitá přísada do sklářského kmene - potaš. Vrchnost sama neuměla sklo vyrábět a tak za tímto účelem pronajímala zpravidla místo pro sklárnu skelmistrům. Skelmistři platili pravidelný nájem a svobodně prodávali své sklo obchodníkům. Zpravidla část svých dodávek směřovala i vrchnosti. Vrchnost na druhé straně dodávala stanovené množství dřeva, někdy i potaš a potraviny. Za účelem opatření paliva byli vysláni dřevaři s rodinami do zdejších lesů. Vykácené části lesa pak byly zemědělsky obdělávány. Tak povstala např. obec Paseka, kde první chalupy byly postaveny asi r.1658. Dále obce Martinice a Zálesí (Svatá Kateřina).
V Tereziánském katastru z roku 1714 je ke sklárně uvedeno: "U vesnice záboří jest panská sklárna, huťmistr drží v době práce trvající ročně tak asi 6 měsíců, 6 tovaryšů, platí za tyto a za držení zdanitelných pozemků panství ročně 100 zl., jeho živnost obnáší dle dohadu ročně na 200 zl., z nichž však musí tovaryše vydržovati a platiti". Huťmistr Mathes Sigl měl v lokalitě "Na Lhotkách" dále 9 strychů a 2 věrtele polí 3.třídy dle plochy a 8.strychů a 2 věrtele dle výsevu, ladem ležících pozemků 3 strychy, 2 věrtele, pustých polí pak 1 strych, v lokalitě "Na domácích" pak 32 strychů a 2 věrtele dle plochy a 28 strychů a 2 věrtele dle výsevu, 2 strychy a 2 věrtele ladem ležících a 1 strych pustých polí. Dále měl louky, ze kterých sklidil 10 párových vozů sena, 2 páry otavy. Měl 2 koně, 4 krávy, 2 jalovice a 1 svini. Pozemky huťmistra měli v době generální vizitace 2 osedlé jménem Jiří Hutař - 30 strychů a Jan Binko -16 strychů = 46 strychů, které byly k výměře pozemkové daně počítány. V Berní rule nejsou tyto pronajaté pozemky od vrchnosti ještě uvedeny.
Sklárna stávala v Záboří na místě dnešních čp.30. a 46. a pracovala až do roku 1727, kdy vyhořela a došlo k významným hospodářským transformacím v rámci Prosečské rychty na Novohradském velkostatku. Po skončení sklářské výroby byly objekty přeměněny na koželužnu a založen panský dvůr.

V roce 1826 se stal majitelem Novohradského panství Jan Ludvík hrabě Chamaré. Tehdejší výnos z lesů na Novohradském panství, které poskytovali hojnost dřeva, však nebyl velký. Dříví se nedalo bez obtíží vyvážet a chyběl pro něj odbyt. Sáh dříví z panského lesa stál na počátku 19.století 2 zl., z kostelního lesa 1 zl. 45 kr. Zvýšení výnosu pro vrchnost však slibovala výstavba sklárny v lesích, která spotřebovávala místní dříví. Proto v roce 1828 nechal hrabě Chamaré vystavět v lesích za Budislaví nedaleko panské myslivny v lokalitě Posekanec skelnou huť. Huť byla vysvěcena 19. listopadu 1828 pod názvem Marienwald. Název byl vzpomínkou hraběte na jeho matku hraběnku Marii Annu, která novohradské panství spravovala až do zletilosti Jana Ludvíka. Hlavní budova byla z kamene krytá šindelem a ozdobená černou věžičkou. Kouř byl odváděn zvláštním širokým poklopem ve střeše. K huti vedla vozová cesta, k níž přiléhala obytná budova pro skláře. Východně od hutě pak bylo stavení skelmistra a u něj na okraji lesa konírny a chlévy. Vrchnost sklárnu neprovozovala, ale pronajímala jí skelmistrům. Prvními nájemci byli Ignác a Kašpar Hafenbrädlovi. Od roku 1836 měla huť pronajatou firma Lazar Pick a synové. Okolo r.1848 vedl huť Hynek Kopp a později rodina Gerhardtů (František, Jan, sy František). Zaměstnáváni nebyli místní lidé, ale přišli sem skláři z jiných hutí. Zpočátku se jednalo o skláře německé národnosti, kteří se postupem času počeštili. V roce 1831 zde pracovalo 65 osob. Skláři chodili do kostela do Proseče. Bezprostředně před zahájením zpracování nataveného skla vykonal vrchní tovaryš v kleče hlasitě modlitbu za všechny tovaryše a učně a teprve potom se píšťaly ponářely do žhavé skloviny. Vyráběly se zde vázy, lampy, džbány, sklenice, cukřenky, slánky, tehdy oblíbené košíčky a jiné věci v nejrozmanitějších barvách a provedeních, obyčejné i broušené. Lilo se zde i tabulové sklo, které však nedosohavalo velké kvality. Místní písek mu dodával nazelenalé barvy. Písek k výrobě skla poskytovala blízká "Mládka" v lese "U pečené husy" na stráni nad Vranickým potokem. Písek na broušení skla se dovážel z pískovcových lomů z Budislavi. Ve Vranicích u soutoku Vranického a Voletínského potoka stál primitivní panský mlýnek, kde se pro sklárnu drtily kosti na spodium. Jednalo se vlastně o zvláštní druh stoupy - špodárny. Ve výrobě však bylo i vzácné rubínové sklo vyráběné přidáváním dukátového zlata do sklářského kmene. Z tohoto skla se vyráběly vázy, sklenice a jiné předměty, které přinášely sklárně velký zisk. V huti pracoval dílovedoucí, vrchní (starší) tovaryš, několik tovaryšů, učňové a služební hoši. Byl zde vařič, tavič (šalíř), stříhač skla, brusič, stupař, ale i truhlář, který vyráběl formy a bedny. Do beden bylo sklo ukládáno do slámy. Výrobky sklárny rozváželi formané. Váha převáženého nákladu spolu s velikostí vozu vyžadovala někdy až šestispřežní. Vozilo se především do Liberce, České Lípy, Hajdy, Kamenického Šenova, Šluknova ale i do Saska, Maďarska a Ameriky. Sklárně se zpočátku dařilo, což mělo i svůj význam pro okolí. Skláři rádi utráceli vydělané peníze v okolních hospodách, byli lépe živení, než místní. Skláři se však lišili i oblečením. Nosili krátké a úzké kalhoty zvané pantalony, které byli po stranách zdobeny knoflíčky. Lýtka objímaly vysoké punčochy, nohy byly obuty do střevíců s lesklou přeskou. Nosili šosatý kabát z poctivého staročeského sukna a na hlavě vydrovku s nahnutým plochým vrškem. Ruka třímala stříbrem kovanou hůl. Prosečtí měšťané se oproti tomu odívali do kabátu světle modré barvy s řadou hedvábných knoflíků, límec byl 10,5cm široký, hedvábím vyšívaný, ne příliš široké krátké koženky s koženými střapci, vesta s kapsami a chlopněmi, boty s lesklými holínkami a na hlavě buď obyčejná čepice nebo klobouk s mašlí. V letech 1860 a 1860 je na huti uváděn poslední z generace Gerhardtu František. Jan Ludvík hrabě Chameré předal 13.2.1872 panství novohradské synu Janu Antonínu z Chamaré. Ten stanovil metrické míry místo dosavadních sáhů. Z toho vznikaly spory majitelem sklárny hrabětem Chamaré a skelmistrem. Huť tehdy také vyhořela. V druhé polovině 19.století se začíná rozšiřovat vytápění pecí generátorovým plynem z uhlí. Sklárny založené na staré technologii s pálením dřeva přestávají být konkurenceschopné a ztrácejí svá odbytiště. To je případ i hutě Marienwald. Ztrácí odbyt skla do severních Cech, kde vyrůstá v okolí Teplic řada nových moderních skláren. Sklárna se dostává se existenčních potíží a roku 1888 je zde ukončen provoz. Huť byla zbořena, obydlí glaasmistra přeměněno na panskou hájovnu. Rybník u sklárny byl zmenšen a vysušená plocha byla upravena na louku o výměře 14 hektarů.

Popis huti
Viz.text.