Nižší šlechta na panství Litomyšl

Litomyšlsko patřilo v 10.století mocnému rodu Slavníkovců (knížecí rod Zličanů či Charvátů nebo pravděpodobněji boční větev Přemyslovců), proslulému županovi Slavníku (+981). Slované se dělili na rody a kmeny - lidnaté kmeny se dělily na kraje nebo župy - župan byl dosazen vojvodou. Samotnou Litomyšl pak přisuzujeme založení Litomyslem či Liutomyslem. Slavníkovci byli povražděni na příkaz Boleslava II. 28.9.995 v Libici nad Cidlinou. Ovládnutím východočeského knížectví Slavníkovců odstranili Přemyslovci poslední překážku úplného sjednocení Čech pod svou vládou. Jako odměnu za pomoc při vyvraždění Slavníkovců dostali kraj do držení příslušníci staré rodové šlechty Vršovci. Za jejich správy byl v roce 1098 nedaleko hradu založen knížetem Břetislavem II. malý benediktinský řádový dům. Jeho mniši začínají kolonizovat i okolní krajinu. Nemají však přikázány k výživě své nemovité statky, nýbrž jen důchody. Ani hrad Litomyšl se jim nedostal do rukou, ale zůstal v moci knížete. Podobně osadu pod hradem spravuje knížecí kastelán.

Lze předpokládat, že v době této první kolonizační vlny dochází i k usazování a zakládání dvorů příslušníky svobodného vladyckého stavu. Kolonizace z vnitrozemí takto ovlivnila zejména západní část litomyšlska. Ve východní části se rozprostíral hluboký pohraniční hvozd s bodovým osídlením.

Vzrůstající moc Vršovců však začala Přemyslovce ohrožovat. Přemyslovci se Vršovce pokusili třikrát vyvraždit (poprvé v roce 1003, znovu asi 1014, naposled a opět ne důsledně v roce 1108 v obci Vraclav nedaleko Vysokého Mýta). Tak se državy Vršovců dostaly do rukou ústředních knížat. Benediktini zanedlouho ustoupili premonstrátům uvedeným do Litomyšle roku 1145 knížetem Vladislavem II. a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Klášter se stal střediskem kulturního a hospodářského života a významně se podílel na kolonizaci. Vrchol kolonizace Litomyšlska nastal ve druhé polovině 13. století. V r.1259 si litomyšlští premonstráti rozdělili sféry vlivu s olomouckým biskupstvím. Hranice mezi oběma církevními majetky, která byla tehdy vytyčena, se stala i částí hranice mezi Čechy a Moravou a tuto funkci plní dodnes. Stejný rok byla díky Premonstrátům povýšena na město Litomyšl. Dochází však také k zakládání nových vsí lokátorským způsobem, jichž se účastní i vladycký stav. Vznikají tak svobodné neb výsadní rychty, které jsou však od počátku v poddanském postavení vůči vrchnosti v Litomyšli - viz. samostatný článek věnovaný svobodným rychtám na Litomyšlsku.

Roku 1344 bylo založeno papežem Klimentem VI. litomyšlské biskupství. Návazně roku 1347 došlo i k rozdělení litomyšlského panství mezi biskupa a kapitulu. Vedle těchto dvou velkých panství však existovala na Litomyšlsku i řada menších statků držených nižší šlechtou. Ve 14. století to byli tito zemané: z Nedošína, Prase z Tržku, ze Čbánova, z Morašic, z Jarošova, z Újezda, Horka z Horky, z Tisové, z Loučky, z Vlčkova, z Člupku, z Vlkova, z Chmelíka, z Karlsbrunnu (Karle) a nejznámější z nich vladykové z Heřmanic. Z panských rodů známe jen pány ze Švábenic.

Hlavním příjmem vrchnosti byla dříve renta (tzv. úrok) z emfyteutně (dědičně) zapůjčených pozemků, na kteřích hospodařili sedláci. Právně zůstával grunt majetkem vrchnosti. Výše úroku byla neměnná. Jeho výše byla po staletí respektována jak vrchností, tak poddanými. Osedlí tedy odváděli v 17. století stejnou velikost úroku jako jejich předci či předchozí osedlí ve století 13. či 14. Vlivem inflace však byla kupní síla peněz v 17. století pětkrát až šestkrát menší, než ve století třináctém[i]. Ani jedna ze zúčastněných stran však nebyla schopna tento rozdíl vnímat. Tato situace znamenala postupnou likvidaci drobné šlechty – zatímco ve 13. století mohl být živ zeman z příjmu jedné vesnice, ve století 17. by musel mít v držení vesnic již šest. Šlechta tak byla nucena k rozvoji vlastního podnikání na dominikálních pozemcích. Rozvíjelo se zejména rybníkářství, chov ovcí, ale také pivovarnictví. K rozvoji těchto typů podnikání byly však lepší podmínky na velkých statcích, a to už jen proto, že jako pro každé podnikání, byla potřeba též počáteční investice. Režijní výroba se tak mohla dobře rozvíjet pouze na velkostatcích s více než 50, ideálně ovšem až o 500 poddanských usedlostech. Už během 15. – 16. století docházelo tak k likvidaci drobných statků, které zůstaly závislé jen na příjmu feudální renty. Nižší šlechta byla nucena rozprodávat své statky a půjčovat si peníze. Na počátku Třicetileté války tak zůstávaly drobné statky o velikosti 1-2 vsí jen v nejchudších oblastech, kde o ně neměli magnáti zájem. Ekonomicky neprosperovaly, ale byly schopné uživit své držitele. Nemajetní drobní šlechtici se stávali často úředníky na větších panstvích. Mnozí z nich tak získali kapitál pro novou stabilní existenci. Řada šlechticů, ať již drželi či nedrželi venkovské statky, kupovala ve městech domy. Kdo chtěl vést ve městě živnost, musel přijmout městské právo a stát se tak měšťanem. Vystačil-li však šlechtic ve městě z příjmu z úřednického platu či svých venkovských statků, k přijetí městského práva jej nic nenutilo. Přijetí městského práva znamenalo i přijetí městských povinností. Držitelé drobných statků však byli ekonomicky nuceni, nejen k prodeji svých venkovských statků, ale i k postupnému přijetí městského práva. Řada nižších šlechticů však přijala městské právo dobrovolně. Tak docházelo k postupnému rozplynutí nižší šlechty v městském prostředí.

Na přelomu 15. a 16. století dochází však také k rozvoji městského stavu. Zatímco nižší šlechta chudla, řada měšťanů bohatla a svým majetkem často předčila nižší šlechtu. V jagellonské době se tedy začíná rozvíjet udílení erbu a přídomku panovníkem, což budilo odpor šlechty.

Jestliže ve 14. století bylo na Litomyšlsku vedle panství Litomyšl 16 menších svobodných statků, v polovině 16. století se královští svobodníci udrželi jen jeden v Litrbaších (dnes Čistá) a dva v Morašicích. Vedle nich existoval ještě statek Zemana na Desné a Hanouskův dvůr Štantejch (Sternteich) u Opatova, kteří již byli v poddanském postavení vůči vrchnosti v Litomyšli, zachovávali si však výsady obdobné svobodným rychtářům. Do stejné pozice upadl do roku 1603 i zemanské statky v Litrbaších a Morašicích. Na počátku 17. století bylo ta Litomyšlsko sjednoceno pod zámecké panství Litomyšl a městské panství Litomyšl. Svobodný stav z vesnic Litomyšlska tak zcela vymizel. Z vnějšího prostředí známe v průběhu 16. století 2 případy, kdy urozený šlechtic koupil právo dědičného nájmu na statku poddaném zámeckému panství Litomyšl. Roku 1570 koupil pan Petr Bořek z Poličan mlejn s roli a loukami v Dolním Újezdě. O dva roky později koupil pak v Újezdě i Motlovský dvůr. V roce 1595 Jiřík Častvic z Gothartovic koupil krčmu v Dolním Újezdě. V obou případech však tyto koupě souvisely s rozvojem vlastního pivovarnického podnikání urozenců. V mlýně se mlel slad, ve dvoře pěstovaly obilniny na slad a v krčmě se prodávalo pivo výhradně z pivovaru šlechtice. Urození páni tak na vsi ani nesídlili, ale drželi domy i s pivovary v Litomyšli. To bude pravděpodobně i případ Matouše z Hrusištejna, který roku 1583 koupil sídlo s roli od Prokopa Polického v Litrbaších.

Všeobecný úpadek nižší šlechty urychlily pobělohorské konfiskace a Třicetiletá válka. Část příslušníků nižší šlechty hledala svou obživu v úřednických službách, část v armádě a v menší míře odcházeli do emigrace. Byli však i tací, kteří přijali za vděk koupí emfyteutického statku zpustlého Třicetiletou válkou na některém z jiných panství. Příklad dopadů konfiskace a zakoupení emfyteutického statku můžeme najít i na panství Litomyšl.

Pobělohorská konfiskace majetku postihla i Václava Vratislava rytíře z Mitrovic ze staročeské původně vladycké rodiny. Václav Vratislav byl synem Jiříka staršího Vratislava z Mitrovic (držel po otci Újezd, který r. 1585 prodal). Roku 1585 byl Jiřík král. hejtmanem v Chlumci, kde se ženil r. 1587 s Majdalenou ovdovělou Vřesovcovou roz. Vančurkou z Řehnic, držitelkou Humburk a Jeřic. Jiří měl syny Václava, Karla, Jindřicha a Albrechta (1613). Václav Vratislav rytíř z Mitrovic řečený napřed nejmladší, od r. 1615 starší, měl na díl Jeřice. Ty prodal a koupil od bratra Jindřicha Humburky. Václav starší Vratislav rytíř z Mitrovic a na Humburcích byl katolík. Hlasoval však pro zavržení krále Ferdinanda II. a zvolení Fridricha Falckého, kterému přísahal a podepsal konfederaci.  Za tato provinění mu měl být konfiskován majetek, avšak konfiskační komisí byl 9. 11. 1622 osvobozen od pokuty. Podle císařské rezoluce z 2. 12. 1623 byl však odsouzen k propadnutí třetiny jmění. Pro zrušení konfiskační komise mu byl tento rozsudek oznámen teprve 16. 11. 1627 a jeho statek Humburky u Nového Bydžova, poplužní dvůr s jedním poddaným, ujala královská komora. Za jeho statek a z jistiny 2 600 míšeňských kop měl dostat od české komory 2/3, tj. 1 733 kop. Protože ale všechno jeho jmění, tj. statek Humburky, koupil po bratru svém Jindřichu Vratislavovi za 7 800 kop míš, i s jistinami a úroky z nich zadrženými mělo hodnotu jen 11 389 kop míš. a naproti tomu se zde nacházely dluhy ve výši 13 826 kop, žádal Vratislav roku 1629, aby jako člověk katolický byl na svém statku ponechán, nebo byl jeho statek postoupen jeho manželce Eleně Marii rozené z Dobřenic za cenu 7 810 míš. kop, které na konfiskovaném statku měla pojištěnou. Zároveň se zavázal, že za pardon mu udělený složí pokutu 500 zl. rýnských. Tak se také stalo, ale přesto zde Václav starší Vratislav z Mitrovic dlouho nepobyl. Humburky držel od něho jeho strýc Jiří Jan, který záhy zemřel (ok. r. 1643) a odkázal Humburky své matce Kateřině rozené Rašínce z Ryzemburka a ta je r. 1651 prodala. Ze svého statku odešel Václav Vratislav do služeb panství Litomyšl, kde jej jako hejtmana panství nalézáme od roku 1635 pravděpodobně až do roku 1644, kdy zemřel a ve funkci hejtmana panství Litomyšl jej nahradil Jindřich Materna rytíř z Květnice.

V době, kdy byl hejtmanem panství Václav starší Vratislav z Mitrovic, koupila 6. 9. 1640 za cenu 300 míšeňských kop emfyteutický statek v Sebranicích po zemřelém Michalu Rytíři[v] urozená paní Adlita Kapounová z Mitrovic. Zápis uvádí, že se tak stalo s povolením vysoce urozené panny Frebonie šlechtičny z Pernštejna a na Litomyšli. Závdavkem Adlita složila pouze 25 kop grošů, které byly zaplaceny do zámeckého důchodu a na jiné věřitele. I z toho je vidět, že byla v podstatě nemajetná. Zbylou část kupní ceny pak měla splácet po 5 kopách ročně až do zaplacení rovným dílem sirotkům po Michalu Rytíři Pavlovi a Kateřině manželce Martina Vopařila z Litrbach. Jak byla Adlita Kapounová z Mitrovic příbuzná s Václavem starším Vratislavem z Mitrovic, nevíme. Měla však dceru Sobinu narozenou asi roku 1606. Adlita tedy musela být stejně stará či starší, jak Václav starší Vratislav z Mitrovic.

Dcera Adlity Kapounové z Mitrovic Sobina byla provdaná za Baltazara Schillinga (1601-1676) z Mühlgastu (dnes Miłogoszcz ve Slezsku - Schillingové drželi statek v Mühlgastu do roku 1519, kdy jej ujal Franz Busewoy). I Baltazar z nouze následoval příklad tchýně Adlity a 10. 8. 1647 koupil za 200 kop míšeňských pustý grunt v Pohoře po Matěji Mackovi, který „několik let prázdný bez hospodářů zůstával, aby v něm morovou ranou všichni vymřeli“[ii]. V té době byl však již od 13. 9. 1646 hejtmanem panství urozený pan Štěpán Záhorský z Rozendorfu, s jehož svolením Baltazar Schilling z Mühlgastu pustý grunt kupoval. Zápis vysloveně praví, že rychtář Sebranský a konšelé z pohorské rychty nemohli „nižádným způsobem k dosažení jiného hospodáře vynajíti“[iii]. Stavu gruntu a stavu kapsy Baltazara Schillinga odpovídala i výše závdavku pouhých 10 kop míšeňských grošů. Na tomto gruntě je Baltazar Schilling uváděn ještě v roce 1653. V roce 1659 je však již uveden Matěj Macků, pravděpodobně potomek předchozího držitele. Již v roce 1650 na sv. Viktorýna ujal Baltazar Schilling z Mühlgastu podle kšaftu urozené paní Adlity Kapounové z Mitrovic své tchýně její poddanský grunt v Sebranicích za 300 kop míšeňských grošů[iv]. Závdavkem zaplatil v hotovosti 10 kop grošů Kateřině dceři nebožtíka Michala Rytíře. Celkem měl však zaplatit závdavkem 25 kop. Na zaplacení celého závdavku však neměl peníze, tak i ten měl spolu se zbytkem gruntu splácet na roky. Od roku 1640 nesplatila kromě závdavku Adlita Kapounová z Mitrovic na gruntu ze zbylé ceny vůbec nic. Je však třeba dodat, že se splácením gruntů na konci Třicetileté války měli s ohledem na válečné události problémy mnozí další sedláci, nejen tedy paní Adlita. Do roku 1650 nesplácel grunt v Pohoře ani Baltazar Schilling. V letech 1650-1652 však Baltazar splácel pravidelně oba dva grunty. V této době je také zachycen jako katolík v Soupise poddaných podle víry v roce 1651 společně s manželkou Sobinou a čeledí o 6 lidech. Bez zajímavosti též není, že 4 osoby z jeho čeledi byli nekatolíci s nadějí na obrácení. Hospodářská situace Baltazara Schillinga však nebyla dobrá. 27. 1. 1656 byl nucen grunt v Sebranicích prodat a pravděpodobně v téže době přišel i o svůj grunt v Pohoře. Grunt v Sebranicích koupil Jan Nechvile syn rychtáře v Sebranicích za 300 kop míšeňských grošů. Hospodářské postavení rodu Nechvilů bylo však výrazně lepší jak urozeného rytíře Baltazara Schillinga z Mühlgastu. Z kupní ceny byl Jan Nechvile schopen složit závdavkem 50 kop grošů. Z této částky měl dát Jan Nechvile k sebranskému záduší 6 kop. Můžeme tak spekulovat, že v této době zemřela manželka Baltazara Sobina a proto i Baltazar mohl grunty opustit. Z manželství se Sobinou neznáme žádné potomky. Co se dělo další roky s Baltazarem Schillingem, zda-li zůstal na výminku v Sebranicích, či byl jinde, nevíme. Za zmínku však stojí, že v letech 1657 a 1658 je jako oberhejtman litomyšlského panství uváděn urozený a statečný rytíř pan Jakub Kapoun. Jak byl Jakub Kapoun spřízněn s Adlitou Kapounovou z Mitrovic a tím přes manželku Baltazara Schillinga Sobinu i se samotným Baltazarem, nevíme. V zápisech se však Baltazar Schilling z Mühlgastu (psán tehdy jako urozený rytíř Baltazar Schlinger z Mlgastu) objevuje opět 9. 12. 1660. Tehdy koupil pro sebe a svoji nejmilejší paní (byl tedy již podruhé ženat jako 59 letý za mladičkou 21 letou Efrozínu) svobodnou rychtu[vi] v Horním Újezdě od Jana Zemana za cenu 800 kop míšeňských grošů. Baltazar měl zaplatit závdavkem 200 kop grošů. Ty však neměl, ale byl schopen složit 25 kop. Zbytek závdavku měl splatit během následujících 4 let a poté doplácet zbylou část ceny statku. To se mu také podařilo a od roku 1665 splácel pak statek na roky. V následujících letech tak žil Baltazar z výhod plynoucích ze svobodnictví i z rychtářského úřadu. V 68 letech pak statek i s rychtářským úřadem prodal jednomu z pozdějších vůdců selského povstání roku 1680 Lukáši Veselíkovi (1637-1713). Při prodeji si vymínil závdavek 305 kop míšeňských grošů, čímž pokryl veškerá svá předchozí vydání na rychtu. Na rychtě pak zůstal na výminku se svojí druhou manželkou a dětmi z druhého manželství. 5. 2. 1676 zemřel. Jeho manželka Efrozina žila na výminku ještě v roce 1680, pak se její stopa ztrácí. Smrtí Baltazara Schillinga z Mühlgastu končí na Litomyšlsku ve venkovském prostředí zmínky o rytířském stavu.

Radek Zdvořilý

31.7.2019