Historie
Herálec leží přímo na hranici Čech a Moravy. Historicky jej dělí řeka Svratka na Herálec (na Moravě) a Český Herálec. Zatímco Český Herálec spadal pod panství Rychmburk, moravský Herálec patřil již do panství Nové Město na Moravě.

Není známo, kde stála nejstarší skelná huť v Herálci zmiňovaná v 16.století. Na činnost této hutě navázali následně V okolí Herálce 4 sklářské hutě. Nejstarší znich je zmiňována v roce 1604. V gruntovní knize pro Moravský Herálec je zmíněn: "Syn sklemistra Jiřík Holý z české strany", který se ženil a tak otec Jíra koupil v Moravském Herálci domek a huť předal synovi. Pravděpodobně se jednalo o huť, později nazývanou Mariánská huť, jihozápadně od Herálce na úpatí vrchu Otrok. Jiřík zemřel v roce 1614. V roce 1619 je zmíněn mistr Matouš, který v huti pravděpodobně nepřetržitě pracoval. V Berní rule z roku 1654 je u panství Rychmburk uvedena pouze tato huť. Je zde také uveden huťmalíř Krištof. Jeho jméno se dozvídáme ze zápisu o smrti jeho vnučky Alžběty v roce 1684. V roce 1670 se ve Žďáru oženil Jan Frydrych, syn Hanse Frydrycha (Friedrich), mistra z herálecké hutě. V době kdy se Frydrychům daří na sklárně v Herálci, kupuje Jan Frydrych v roce 1699 harcovský dům ve Žďáru. V roce 1704 si pak ve Žáru půjčuje 150 rýnských zlatých. V roce 1679 charakterizoval Bohuslav Balbín sklárny na panství Rychmburk (Herálec, Vříšť a Fryšava) jako velmi elegantní a čiré. V popisu panství Rychmburk z roku 1698 je uvedeno pro Herálec 11 rolníků a jako dvanáctý Hans Frydrych, skelmistr, svobodný, s výší nájemného 80 zlatých. V huti pracoval značný počet podruhů jako skláři, popeláři, fryšaři (muži z Fryšavy?). Hoši sirotci z okolí pracovali v Herálecké huti jako odnašeči (1710). V témže roce pracoval v huti jeden mistr, dva skláři, jeden popelář a jeden šalíř. V roce 1712 je sklo uváděno jako vynikající kvality. V letech 1727-1728 byla vystavěna v Herálci nová huť. Kdy rodina Frydrychů ukončila svojí práci v Herálci není známo. Víme jen to, že Jan Frydrych otcovský dům ve Žďáru v roce 1720 prodal a v roce 1746 zemřel. V roce 1732 je jako výrobce skla uváděna v Herálci Barbora Orlová. V roce 1735 je jí smlouva prodloužena o jeden rok. Ve smlouvě je též uvedeno jméno Matěj Wagner z Horního Rakouska "v současné době sklář v Herálci na straně Rychmburku". Ve stejném roce (16.9.1736) snad zemřel otec Matěje, Pavel Wagner, "officinae vitriariae magister Heralecensis".
Huť pak byla obnovena v roce 1745 hrabětem Štěpánem Vchynským z Vchynice. Huť má v pronájmu rodina Adlerů. Po roce 1752 převzal nájem hutě Johann Ignaz Eisner. V té době měla pec 10 pánví a vyrobené sklo bylo dodáváno především sklářským kompaniím a obchodníkům v České Kamenici. Roku 1759 se v huti objevuje příjmení Kunrád, známé později od roku 1830 ve sklené huti v Milovech.
Po Eisnerovi měl od roku 1762 nájem hutě Karel Seewaldt, který tam v té době přešel ze zrušené hutě Vortová. Hlavním výrobním programem všech nájemců bylo do té doby duté sklo.
Od roku 1775 je zde jako nájemce Václav Čapek s 10 tovaryši, 3 učni a 3 pomocníky. V roce 1782 platil za pronájem hutě 120 zlatých. Vyrábělo se zde mimo dutého skla i sklo tabulové, ale nikoliv moc kvalitní. Sklo se prodávalo nejen v Čechách, ale i v Rakousku a Maďarsku. Za Čapka huť v roce 1792 zanikla.
Panství potom hledalo jiného vhodného nájemce. Hrabě Filip Kinský, který v té době vlastnil rozsáhlé lesní pozemky na Šumavě, si na Nové Hůrce čili v Hurkenthalu u Železné Rudy na Šumavě, vyhlédl Franze Ignaze Hafenbrädla (1753 – 1828), osvědčeného výrobce tabulového skla, který na Nové Hůrce v roce 1792 měl veliké dědické problémy a spory se svými sourozenci. Kinský Franze Ignaze Hafenbrädla nakonec přesvědčil, aby šel k němu na sklárnu do Herálce. Hafenbrädl měl sklárnu v pronájmu od roku 1797. Sklárnu v Herálc nejen rozšířil, ale také zde zavedl velice kvalitní výrobu tabulového skla. V roce 1797 Franz Ignaz Hafenbrädl prodal svůj dědický podíl na huti na Nové Hůrce na Šumavě a za utržené peníze koupil za směšnou cenu 145 zlatých zdevastovanou část bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, který byl v roce 1784 zrušen. Sklárnu v Herálci přestavěl a rozšířil a začal na ní vyrábět kvalitní, především tabulové sklo, které mu šlo velice dobře na odbyt. Sklo bylo vyváženo do Severní Ameriky, Španělska a Itálie. Vydělané peníze pak investoval na přebudování bývalé prelatury ve Ždáru nad Sázavou na zámek. V roce 1797 vypuklo na panství Rychmburk selské povstání, které bylo násilně potlačeno. Kde se povstalci ukrývají ohlásil vrchnosti Ignác Hafenbrädl. V roce 1799 Hafenbrädl rozšířil výrobu skla z Herálce i do sousedního Vojnova Městce. Sklárnu v Herálci pak nechal Franz-Ignaz Hafenbrädl řídit svému synovi Johannu-Ignazi Hafenbrädlovi (1784 – 1861), který i se zbývající rodinou zůstal bydlet v místě sklárny. Když bylo Johannu Ignáci 25 let, předal mu Franz-Ignáz v roce 1809 vedení obou hutí a sám se pak věnoval obchodu. V roce 1808 sklárna utržila 48.000 zlatých a v roce 1809 dokonce 96.000 zlatých. V huti pracoval jeden sklářský mistr, 5 tovaryšů, 1 učeň a 26 pomocníků. Společně pak překonaly i nepříznivé následky státního bankrotu v roce 1811. Pak ale nastaly potíže s dodávkou dřeva pro huť. Vrchnost upřednostňovala dodávky dřeva pro železárnu v Polničce a tak se zdálo, že nájemní smlouva, která končila v roce 1828 nebude dále prodloužena. Z tohoto důvodu se Hafenbrädlové hledali možnost pronájmu sklárny jinde a začali zabývat myšlenkou vlastní sklárny jinde. K vlastní sklárně jim pomohl Franzův zeť doktor obojího práva, moravskoslezský zemský advokát z Jihlavy, manžel prvorozené dcery Barbory z Franzova druhého manželství, JUDr. Johann Křiwánek (1784 – 1861). JUDr. Křiwánek zajistil dodávku dřeva z lesů hraběte Leopolda Podstatského- Lichtenštejna, zajistil pozemky pro výstavbu sklárny v obci Horní Dubenky, které přímo ležely na hranici panských lesů a po získání úředního povolení pak ještě v roce 1827 vybudoval novou sklárnu, která byla nazvána dle nedaleké zříceniny hradu „Janštýn“. Provoz v této nové sklárně byl zahájen v říjnu 1827. Zárověň měli Hafenbrädlové od roku 1828 v pronájmu nově vybudovanou sklárnu Marienwald hraběte Ludvíka Chamaré nazvané na Posekanci na Novohradském panství. Sklárna v Herálci však nakonec uzavřena nebyla. Johann Ignaz Hafenbrädl podepsal v roce 1828 s vrchností novou smlouvu na pronájem sklárny a dodávku dřeva pro léta 1828 až 1834. Stejný rok 28.4.1828 zemřel na zámku ve Žďáru nad Sázavou Franz Ignaz Hafenbrädl. Smlouva pro sklárnu v Herálci byla pak prodloužena i po roce 1834. Další smlouva uzavřená na 12 let, platila do konce roku 1847. V roce 1863 pracovalo ve sklárně 35 pracovníků a jejich pomocníků. V letech 1847 a 1848 Johann Ignaz Hafenbrädl žádal o prodloužení smlouvy vždy nejen pouze o jeden rok a také se uvažovalo i o snížení ročního nájemného. To vše asi přímo odráželo nejen bouřlivé události roku 1848 ale také nástup stagnace odbytu skla v Rakousku z titulu špatných hospodářských poměrů v zemi. Johann Ignaz Hafenbrädl zemřel 20. ledna 1861 na zámku Žďár na sešlost věkem. Z jeho 10 dětí se syn Ludwig (1826 - 1907) po smrti otce stal nástupcem pachtu v Herálci. Ve druhé polovině 19. století se zde vyrábělo také foukané užitkové sklo v proslulé barevnosti a zdobném natavovaném dekoru. V roce 1877 byla v Herálci postavena pec na plynový otop, aby byly sníženy náklady na dřevo. Tato investice však byla provedena bez předchozího souhlasu vrchnosti, vznikly z toho značné nepříjemnosti, které řešila rychmburská důchodková kancelář a správa velkostatků v Řezně. Huť v Herálci byla jedinou, která v obvodu pražské Živnostenské a obchodní komory vyráběla tabulové sklo. Hafenbrädlovi se však nedařilo. Dostal se do finančních potíží, dlužil za odebrané dřevo, které ani nemohl odvézt z lesa, chtěl přistavět druhou pec a ještě k tomu byl v roce 1892 donucen k opravám hutě, jejíž střecha v případě větší vichřice hrozila zřícením. Od 15.1.1893 se Hafenbrädl stal členem kartelu skláren a zrcadlových hutí v Čechách a od té doby se musel podřizovat jeho podmínkám. Huť pak byla předána firmě Grossmann, v jejíž režii vyráběla duté sklo. Mariánská huť zůstala v provozu až do roku 1914, kdy musel být její provoz ukončen pro nedostatek dřeva a absenci mladých sklářů, kteří museli odejít do císařských armádních služeb za první světové války. Huť byla krátce obnovena i po první světové válce, ale od roku 1920 definitivně vyhasla. Šlo o nejdéle pracující sklárnu na Vysočině, v níž začínal např. i Emanuel Beránek, zakladatel škrdlovické huti.

Po velkých lesních polomech v roce 1740 byly za účelem zpracování dřeva vystavěny dvě sklárny mezi Herálcem a Křižánkami: Brušovecká, v provozu mezi léty 1744 a 1759 (figuruje už na mapě z roku 1741) a Kolářka (1750–1763). Brušoveckou huť měl v pronájmu od r.1752 Ferdinand Adler. Poblíž těchto skláren si stavěli dělníci pracující na huti domky a vznikla tak osada Brušovec, která tvořila samostatnou ves až do roku 1850, kdy byla přičleněna k moravské části Herálce. Mimochodem, na Brušovci také pracovaly dva známé mlýny s pilami: Hánův a Rumpoldův.

Čtvrtá sklárna byla v provozu před rokem 1759 na Kocandě a proslula výrobou tabulového a zrcadlového skla. I zde brzy vyrostla osada. V roce 1787 měla deset domů, huť v tomto roce již neexistovala, a z pozemků vzniknul panský dům. Zmínky o huti na Kocandě jsou však ještě z let 1793–1834 a ještě v roce 1834 ji měl ve správě spolu s Mariánskou hutí sklářský odborník J. I. Hafenbrädel. Osada Kocanda (dříve německy Gottseida) patřila již ke žďárskému panství, v letech 1850–1950 byla přičleněna k Cikháji a teprve od konce roku 1950 se stala součástí Herálce.

Sklářské rody
Do sklárny Herálec nás přivádí nejstarší dohledaná historie rodu Štroblů. Josef Strobl se zde ženou Annou objevují v letech 1776-1793. Zřejmě sem přišel spolu se skelmistrem Čapkem v roce 1775 a s koncem jeho nájmu a příchodem Franz-Ignaze Hafenbrädla z huti opět odcházejí, pravděpodobně do sklárny Loukov. Skelmistr Václav Čapek se oženil s jednou z dcer Tobiáše a Alžběty Adlerových a Loukovskou huť provozoval od roku 1759. V letech 1779-1791 byl Václav Čapek skelmistrem na sklárně Ostrov u Zbraslavic na Kutnohorsku (a po něm do r.1801 jeho syn Antonín). V roce 1771 získal huť v Loukově od Karla Guolfingera von Steinsberg Johann Ignác Eisner. Od Johanna Ignáce Eisnera převzal naopak huť v Kejžlicích v roce 1794 Václav Čapek, pravděpodobně syn výše uvedeného Václava Čapka, který od roku 1804 předal kejžlickou huť svému synovi Josefovi.